Ekologické zemědělství (někdy též biozemědělství, řidčeji organické zemědělství z anglického „organic agriculture“) je způsob hospodaření zohledňující přirozené koloběhy látek a jejich závislosti. Je založené na zásadách etického přístupu vůči chovaným zvířatům, ochrany životního prostředí, šetření neobnovitelných zdrojů, udržení biodiverzity (rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů), ochrany zdraví populace ale i k udržení zaměstnanosti v zemědělství. Velký důraz je kladen na zachování přirozené půdní úrodnosti, vyhnojování polí i používání agrotechniky je prováděno s respektem k ekologickým vlastnostem stanoviště, na rozdíl od konvenčního zemědělství, založeného na maximálním zisku. V souvislosti s tím, že se hnojí přirozenými hnojivy, umožňuje propojení rostlinné i živočišné výroby a svými metodami je šetrné i k okolní přirozené flóře a fauně. V současné době se stále více uplatňuje v USA, Austrálii a Evropě. Je jedním z prostředků trvale udržitelného rozvoje a od roku 1994 je součástí zemědělské politiky Evropské unie.^[1]

Principy a metody

Základem ekologického hospodaření je zdravá půda. Nedá se tedy začít s biozemědělstvím na půdě, kde donedávna probíhalo chemické hnojení, stávající kontaminace půdy ovšem není brána na zřetel při uznání bio-postupů. Udržení a zlepšování úrodnosti půdy se provádí přirozeným hnojením (hnůj, kejda, kompost, atd.), zeleným hnojením, pestrými osevními postupy a šetrným obděláváním půdy, které musí mimo jiné bránit erozi. Díky střídání plodin na poli a mnohotvárné kulturní krajině v jeho okolí se vytváří biologická rovnováha, která posiluje schopnost rostlin bránit se proti chorobám a škůdcům. Podporovány jsou ekologicky stabilizující prvky krajiny jako remízky, meze i břehové porosty. Regulace plevelů se v rámci ekologického zemědělství provádí s využitím moderní techniky přizpůsobené přírodě. Ekologičtí zemědělci nesmí používat průmyslová hnojiva, syntetické pesticidy, herbicidy, regulátory růstu i plodnosti, přenosy embryí a geneticky modifikované organizmy.

Zvířata jsou na ekologických farmách krmena převážně z produkce vlastního ekologického podniku, farma chová jen tolik hospodářských zvířat, kolik je schopna uživit vlastní produkcí. Nákup krmiv je možný pouze z jiných certifikovaných ploch. Zvířata musí mít dostatek prostoru, musí jim být umožněn pohyb mimo ustájení (a to i v zimě) a je předepsána minimální rozloha pastvin na 1 kus, přesahující masové chovy jsou proto vyloučeny. Cílem takového zemědělství je pracovat v co nejvíce uzavřených cyklech koloběhu látek, využívat místní zdroje a minimalizovat ztráty. Hlavním principem je biologický koloběh: zdravá půda ⇒ zdravé rostliny ⇒ zdravá zvířata ⇒ zdravé potraviny ⇒ zdraví lidé ⇒ nenarušená krajina.

Právní úprava v Česku

V České republice definuje ekologické zemědělství a stanovuje kriteria pro označení produktů jako „produkt ekologického zemědělství“ zákon č. 242/2000 Sb. Od 1. května 2004 se pak i na Českou republiku vztahuje evropské nařízení Rady 834/2007 o ekologickém zemědělství a nařízení Komise 889/2008, které je závazné pro všechny členské země Evropské unie.^[1]

Značení produkce

Ekologické podniky mají za povinnost jejich produkci značit tím, že před název výrobku uvedou předponu BIO (např. BIO Pšenice). Předchází se tím záměna s konvenčními.

Vývoj

Historie

Ekologické zemědělství není pro lidstvo žádnou novinkou. Tradiční zemědělské postupy byly dodržovány a rozvíjeny po tisíce let. Mezi ně ale vždy patřilo i odlesňování.^[2] Výraznou změnu přinesla až průmyslová revoluce, se kterou přišlo také masivní využívání průmyslově vytvářených hnojiv a pesticidů. Brzy se však začaly projevovat nežádoucí účinky těchto výrobků^[zdroj?. V reakci na to někteří vědečtí odborníci na půdu i někteří zemědělci začali hledat jiné možné cesty, jak ozdravit půdu a zachovat přitom výši produkce.

Dnešní ekologické zemědělství vychází, podle některých zdrojů, z biodynamického zemědělství.^[3] To je považováno za nevědecké.^[4] V Británii vděčí ekologické zemědělství za svůj rozvoj botanikům Siru Albertu Howardovi a jeho manželce Gabrielle Howardové, v německy hovořících zemích mělo hlavní vliv švýcarské "Selské hnutí" (Bauernheimatbewegung), které usilovalo o ochranu selského stavu před postupující industrializací. Po druhé světové válce začal systematický výzkum v oblasti ekologického zemědělství a postupně vznikala výzkumná střediska i obory v rámci vysokoškolského studia. K velkému rozvoji ekologického zemědělství v Evropě došlo zejména koncem 60. let v reakci na stále zřetelnější problémy konvenčního zemědělství (kvalita produkce, ochrana prostředí, přírodní zdroje, energie, zdraví spotřebitelů, udržitelnost aj.).

Ve světě

Ekologické zemědělství prodělalo během posledních několika desítek let, co do průběhu a co do objemu, dramatický rozvoj. Dnes je v Evropě i v ostatním světě uznávanou alternativou k intenzivnímu (konvenčnímu) zemědělství, které bylo ekologickými principy výrazně ovlivněno. Ekologické zemědělství je dobře zakotveno v legislativě a podporováno i výukou a výzkumnou činností na vysokých školách. Uplatňuje se v rozvojových i vyspělých zemích. Podle průzkumů SOEL se rozloha ekologicky obhospodařované půdy v roce 2005 odhadovala na více než 31 milionů hektarů. Největší rozloha (12,1 mil. ha) se nacházela Austrálii, dále v Číně (3,5 mil. ha) a Argentině (více než 2,8 mil. ha). Největší podíl ekologicky obhospodařovaných půd z celkové výměry zemědělské půdy byl zaznamenán v Oceánii (39 %), dále v Evropě (21 %) a Latinské Americe (20 %).^[5]

V roce 2004 bylo v Evropě obhospodařováno 6,5 mil. ha, na kterých působilo přes 167 tisíc ekologických farem. Zemí s největším podílem ekologicky obhospodařované půdy v Evropě je Itálie, která má zároveň i nejvyšší počet ekofarem.

V České republice

V České republice byl rozvoj ekologického zemědělství umožněn až demokratickými změnami ve společnosti po roce 1989. Tato republika se nachází na špičce mezi novými zeměmi EU a řadí se na přední světové místo v rozsahu ploch zařazených do ekologického hospodaření. Zatímco v roce 1990 byly zavedeny tři ekologické farmy, obhospodařující celkem 480 hektarů,^[6] ke konci roku 2004 byl celkový počet ekologicky hospodařících zemědělců a podniků 836. Bylo zaregistrováno zhruba 263 tisíc hektarů ekologicky obhospodařované půdy, což mírně přesahuje hranici 6 % celkové výměry zemědělské půdy. Průměr zemí EU přitom činí přibližně 4 %. Největší podíl ekologicky obhospodařované půdy však tvořily trvalé travní porosty (89,4 %), méně potom orná půda (7,5 %), sady a vinice (0,4 %) a ostatní plochy (2,7 %).^[7]

Ekologické zemědělství v ČR je podporováno státem již od roku 1990.^[6] Pro jeho rozvoj vypracovalo Ministerstvo zemědělství tzv. Akční plán, který navazuje na aktuální vývoj v této oblasti v EU. Ten se zaměřuje na spotřebitele a zároveň vytváří zemědělcům v EU volný prostor k tomu, aby produkovali, co si žádá trh. Český Akční plán předpokládá do roku 2010 rozšíření ekologicky obdělávaných ploch na 10 % zemědělské půdy a také rozšíření pěstování tržních plodin. Hlavním cílem Akčního plánu je řešení vztahu ekologického zemědělství k životnímu prostředí a pohodě zvířat, posílení informovanosti a důvěry spotřebitele, podpora zpracování bioproduktů a marketingu atd.

Odkazy

Reference

Související články

• Biodynamické zemědělství
• Certifikát Demeter International
• Eroze
• Integrované zemědělství
• Komunitou podporované zemědělství
• Udržitelnost
• Permakultura
• Tiny forest

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu ekologické zemědělství na Wikimedia Commons
• Sekce ekologického zemědělství na portálu Ministerstva zemědělství ČR
• PRO-BIO, svaz ekologických zemědělců ČR
• Bioinstitut
• Ekologické zemědělství na portálu Evropské komise
• Společnost pro biologicky dynamické zemědělství v ČR o.p.s. Archivováno 3. 2. 2020 na Wayback Machine
• FOA - Nadační fond pro ekologické zemědělství
• Bio.cz - Sociální síť pro ekologické zemědělství, podporu lokální výroby a směnu