Gabriela Zapolska
Rodné jméno	Maria Gabriela Korwin-Piotrowska
Narození	30. března 1857 Podhajce pod Łuckem ve Volyni Ruské impérium Ruské impérium
Úmrtí	17. prosince 1921 Lwów Polsko Polsko
Místo pohřbení	Lyčakivský hřbitov (49°50′3″ s. š., 24°3′10″ v. d.)
Národnost	polská
Období	naturalismus
Významná díla	Morálka paní Dulské, Žabička, Ve službách hříchu, Slečna Maličevská
Manžel(ka)	Stanisław Janowski (od 1901)
Partner(ka)	Marian Gawalewicz
Vlivy	Émile Zola
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gabriela Zapolska (30. března 1857 – 17. nebo 21. prosince 1921^[1]), rodu Korwin,^[1] vlastním jménem Maria Gabriela Korwin-Piotrowska, primo voto Śnieżko-Błocka, secundo voto Janowska, byla polská dramatička, spisovatelka a publicistka.

Představitelka polského naturalismu. Psala komedie, satiry, dramata a romány.

Životopis

Narodila se ve vsi Podhajce (předměstí Łucku) ve Volyni ve statkářské rodině (otec Wincenty byl zámožným statkářem, matka Józefa z Karskich byla bývalou baletkou z Varšavy). Vzdělání nabývala doma a krátce v ústavu Sacré Coeur a také v soukromém Institutu Výchovně-Naučném ve Lvově. V roce 1876 se provdala za poručíka carské gardy, mladého statkáře ze Žmudě Konstanta Śnieżko-Błockého, rodu Leliwa, zakrátko však od manžela odešla (manželství skončilo v roce 1888). V roce 1882, po neshodě s rodinou a mužem, odešla k divadlu, hrála v Krakově, Lvově, Poznani a v různých kočovných spolcích. Pociťovala nechuť a později přímo nevraživost k mužům, ve kterých vždy viděla pouze strůjce všech neštěstí, která mohou ženu v životě potkat. Horlivě toužila zůstat herečkou a dostala se tak do různých kočovných amatérských spolků tehdejší Haliče, Kongresovky a také velkovévodství Poznaňského. Od roku 1879 se již herectví věnovala profesionálně, ale považovala se za umělecky nedoceněnou a byla v neustálém konfliktu s divadelním prostředím. V roce 1889 vycestovala do Paříže,^[1] aby si zlepšila své divadelní schopnosti a dosáhla většího uznání. Žila zde pět let (do roku 1895)^[1] a účinkovala ve slavných divadlech Théâtre Libre, A. Antoine'a a později v moderním Théâtre de l'Œuvre. Úspěchů však nedosáhla. Po návratu do vlasti se bezúspěšně snažila dostat se do varšavských divadel. Ještě jednou působila v kočovných divadlech, aby konečně dostala angažmá v Divadlo Juliusze Słowackého v Krakově, který řídil Tadeusz Pawlikowski, v němž si vydobyla úspěchy, ale stala se zároveň obětí ostré divadelní kritiky.

Jako spisovatelka debutovala v roce 1883 pod pseudonymem Gabriela Zapolska, a to povídkou Jeden den ze života růže (pol. Jeden dzień z życia róży, 1881). Její spisy vycházely ve lvovském a později varšavském tisku. Její díla, mezi něž patřila povídka Małaszka (1883), romány Kaśka Kariatyda (1885–1886) (česky vyšlo pod názvem Ve službách hříchu), Przedpiekle (1889), se stala předmětem polemik, vyvolaných pobouřením konzervativní kritiky kvůli dominujícímu naturalismu v dílech. V románech O czym się nie mówi (1909) a O czym się nawet myśleć nie chce (1914) se zabývala problematikou prostituce a pohlavních nemocí. Napsala mnoho povídek, románů a dramat, z nichž je však nejslavnější Morálka paní Dulské (pol. Moralność Pani Dulskiej). Vlivem své prudké povahy a nepříliš šťastných životních zkušeností bývala často vnitřně neklidná. Neustále mívala konflikty s řediteli a režiséry divadel, v nichž vystupovala nebo ve kterých se hrály její hry. Od roku 1904 se natrvalo usadila ve Lvově, kde se svým druhých mužem, malířem Stanisławem Janowským, založila divadelní spolek, se kterým projížděla Haličí.

Obojí její manželství bylo nešťastné, svůj pseudonym si zvolila, když přijela na zapřenou do vídeňského ústavu porodit nemanželské dítě; mezi velkým počtem jejích milenců bylo několik významných spisovatelů polských i francouzských. V jejím životě se střídalo štěstí a triumf s ústrky a ponížením. Její stále neukojená touha po vyžití ji vedla ke stálým konfliktům s předsudky společenského života, které odvážně narušovala částečně proto, aby dráždila společnost, kterou živelně nenáviděla a jíž pohrdala. Společenský vzdor se v jejím životě mísil s dekadentním nihilismem a sexuální rozpoutaností. Podobný rys společenské vzpoury má i její dílo.

V roce 1912 se v Praze účastnila Výstavy práce polské ženy. Stala se členkou umělecké komise Teatru Premier. Spolupracovala se lvovským Nezávislým divadlem. Po zabrání Lvova ruskými vojáky v říjnu 1914 vlastnila cukrárnu. Bydlela ve vile „Skiz“ v Łyczakowě ve Lvově, v němž prožila poslední léta svého života.

Zemřela 17. prosince 1921 ve Lvově a byla pochována v Aleji Zasloužených na Łyczakowském hřbitově.

Tvorba

Spisovatelka se soustřeďovala převážně na negaci lidských vlastností či společenských jevů – sama zdůrazňovala, že svoji tvorbu vnímá jako protest proti lidské falešnosti.

Vlivem Émila Zoly a jiných naturalistů popisovala jevy každodenního života. V popisech nezapře pozorovací talent a žurnalistické nadání. Byla přesvědčena, že funkcí literatury je služba společnosti.

Hlavní oblastí její tvorby je maloměšťácký svět lvovské úřednické mezivrstvy, bídně živořící ve stínu dohasínající aristokracie. Život tohoto prostředí s jeho společenskou morálkou je hlavním obsahem děl prozaických i dramatických, v nichž v popředí stojí vztahy a problémy sexuální. Proti úzkoprsé a pokrytecké maloměšťácké morálce zoufale bojují některé ženské hrdinky Zapolské, toužící se vyprostit z pout falešné konvence a probojovat se k plnému vyžití své lásky. Ženy nižších společenských vrstev ale padají jako oběti poté, co posloužily skrývaným sexuálním potřebám mladých pánů, ukojovaných bez jakékoli morálky i závazků pod přísně střeženým pláštíkem společenských zvyklostí. Muži jsou u Zapolské vesměs nesympatičtí, buď brutální sobci nebo směšní slaboši, kteří se nedovedou povznést nad předsudky svého okolí.

Divadelní tvorba Gabriely Zapolské se dělí na dvě části: melodramata pro tehdy populární „zahrádková divadla“ (Skiz, Małka Szwarcenkopf) i komedie nebo tragédie pro velkoměstská divadla. Ve druhé části se objevuje výrazný vliv naturalistického dramatu (požadavek hluboké psychologie postav, rezignace na nepravděpodobný děj, analýza lidských charakterů atd.). Kladla důraz na roli rekvizit, kulis, mimiky a také na jazyk postav.

Zajímala se také o židovskou kulturu, brojila proti antisemitismu. V časopise Życie publikovala román Antysemitnik. Zabývala se také vlasteneckou tematikou (Tamten został, Sybir, Jesiennym wieczorem), v níž navazovala na tradice romantismu.

Názory soudobé kritiky

Teodor Jeske-Choiński (konzervativní časopis Niwa) vytýkal nemorálnost děl Zapolské – zejména jejich chlípnost a sprostotu. Tyto názory konzervativního prostředí se nezměnily až do počátku meziválečného dvacetiletí. Objektivitu v dramatech cenili Piotr Chmielowski a Wilhelm Feldman, ale neviděli jiné důležité problémy v její tvorbě. Stanisław Brzozowski (spisovatel) se domníval, že Zapolská by mohla napsat jednu velice dobrou knihu, ale její části se rozprášily v mnoha povídkách, komediích a románech.

Zapolska byla sympaticky přijímána mladou generací, která s ní sdílela odpor k maloměšťáctví i hlad po sexuálním vyžití. Její dramata, vyvolávající často skandál v konzervativní společnosti, nacházela uznání i pochopení v mládeži.

Díla

• 1881 – Jeden dzień z życia róży (debut, povídka). V tom stejném roce: Małaszka (povídka)
• 1885 – Akwarele (sbírka povídek), Kaśka Kariatyda (román)
• 1887 – Ałka Szwarcenkopf (drama)
• 1889 – Przedpiekle (román)
• 1891 – We krwi (román), Szmat życia (román)
• 1893 – Menażeria ludzka (sbírka povídek)
• 1895 – Janka (román)
• 1896 – Tamten został, Wodzirej (čes. Předtanečník) – román líčí tragicky groteskní historii chudého měšťáckého mladíka, který je hnán chorobnou ctižádostí přiblížit se společensky aristokratickým sférám, v nichž ale nalézá jen ponížení a opovržení.
• 1897 – Żabusia (drama), Sybir, Fin-de siecle'istka (román)
• 1898 – Jojne Firułkes (drama)
• 1888 – Kaśka Kariatyda (román) – výstižný román služky, typické oběti vykořisťování.
• 1899 – Zaszumi las (román), Antysemitnik (román)
• 1902 – Jak tęcza (román), Tresowane dusze (drama), Mężczyzna (drama)
• 1903 – A gdy w głąb duszy wnikniemy (román), Nieporozumienie (drama)
• 1904 – Sezonowa miłość (román)
• 1905 – Jesiennym wieczorem (drama, vydáno pod pseudonymem Józef Maskoff)
• 1907 – Córka Tuśki (román), Ich czworo (drama), Moralność pani Dulskiej (čes. Morálka paní Dulské) – drama, v němž se v hlavní hrdince soustřeďuje všechno, co tehdy z měšťácké rodiny s jejím tupým despotismem, malicherností a konvenční přetvářkou činilo prostředí, znemožňující jakýkoli volný rozlet, pokrok a plnější, lepší život.
• 1908 – Pani Dulska przed sądem (povídka),
• 1909 – O czym się nie mówi (román), Skiz (drama)
• 1910 – Panna Maliczewska (drama)
• 1911 – Śmierć Felicjana Dulskiego, (povídka)
• 1913 – Kobieta bez skazy (román)
• 1914 – O czym się nawet myśleć nie chce (román)
• 1922 – Frania Poranek: jej dalsze losy (román)
• 1923 – Z pamiętników młodej mężatki (povídka)

V češtině

• Lidský zvěřinec: románopisné studie – přeložil K. A....s. Praha: Jan Otto, 1901
• Předpeklí: román o II dílech – př. Václav Dresler. Praha: Nezávislé listy, 1904
• Otčenáš: řada obrázků – upravil Václav Tumpach. Praha: Václav Kotrba, 1909
• Morálka paní Dulské: veselohra o třech dějstvích – př. Jaromír K. Pojezdný. František Šimáček, 1910
• Předtanečník: román – přeložila Dolores Prusíková. Praha: Vaněk a Votava, 1911
• Ve službách hříchu: román – př. Václav Dresler. Praha: J. R. Vilímek, 1913
• Staška – in: 1000 nejkrásnějších novel č. 71. Praha; př. Karel Handzel: J. R. Vilímek, 1914
• Saisonní láska: soudobý román – s předmluvou Zdislava Dębického; př. Bořivoj Prusík. Praha: J. Otto, 1916
• Pan policejní komisař Tagejev: román policejního útisku v ruském Polsku – př. Jaroslav Rypáček; s ilustracemi Stanislava Hudečka. Praha: Antonín Svěcený, 1918
• O čem se nemluví: román ze současného života – přeložil a úvodní studii napsal Emerich Čech. Praha: Bedřich Kočí, 1919
• Smrt Feliciána Dulského – př. Jindřich Wallenfels. Praha: Alois Srdce, 1920
• Jed lásky: román – př. Jaroslav Rypáček. Praha: Šolc a Šimáček, 1921
• Carevič: komedie o třech dějstvích – př. Jakub Rydvan. Praha: Zora, 1925
• Běs: román – přeložila Melanie Winklerová. Žižkov: Julius Albert, 1926
• Dcera Tušky: román – př. Melanie Winklerová. Žižkov: J. Albert, 1926
• Panenský večírek: scénický akvarel o 1 dějství – př. J. Rydvan. Praha: J. Rydvan, 1926?
• Čtveřice: komedie o třech dějstvích – př. Karel Málek. Praha: Československé divadelní a literární jednatelství (ČDLJ), 1955
• Žabička: hra o třech dějstvích – př. Jaroslav Langer. Praha: ČDLJ, 1955
• Slečna Maličevská: hra o třech dějstvích – př. Mojmíra Janišová. Praha: ČDLJ, 1956
• Katka karyatida – př. Vendulka Zapletalová. Praha: SNKLHU, 1961
• Trumf: komedie o třech dějstvích – př. Jaroslav Simonides. Praha: Dilia, 1972
• Bílý hyacint – př. Helena Stachová. Praha: Svoboda, 1974

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gabriela Zapolska na polské Wikipedii.

Literatura

• KREJČÍ, Karel. Dějiny polské literatury. Praha: Československý spisovatel, 1953. S. 406–408. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Gabriela Zapolska na Wikimedia Commons