Robert Peel
Premiér Spojeného království
Ve funkci: 10. prosince 1834 – 8. dubna 1835
Panovník	Vilém IV. Britský
Předchůdce	Arthur Wellesley
Nástupce	William Lamb
Premiér Spojeného království
Ve funkci: 30. srpna 1841 – 29. června 1846
Panovník	Viktorie
Předchůdce	William Lamb
Nástupce	John Russell
Stranická příslušnost
Členství	Konzervativní strana
Narození	5. února 1788 Ramsbottom, Lancashire
Úmrtí	2. července 1850 Westminster, Londýn
Příčina úmrtí	pád z koně
Místo pohřbení	Staffordshire
Choť	Julia Peel (od 1820)
Rodiče	Sir Robert Peel, 1st Baronet a Ellen Yates
Děti	Arthur Peel Robert Peel William Peel Julia Child-Villiers, Countess of Jersey Frederick Peel John Floyd Peel Eliza Peel
Příbuzní	Laurence Peel[1], Edmund Peel, Jonathan Peel[1], William Yates Peel[1] a Joseph Peel[1] (sourozenci) William Peel, 1. hrabě Peel, Julia Beatrice Maguire, Ella Frances Peel[2], Agnes Mary Peel[2], Sidney Peel[2], Maurice Berkeley Peel[2] a George Peel[1] (vnoučata)
Alma mater	Christ Church, Oxford
Profese	politik a sběratel umění
Náboženství	křesťanství
Ocenění	společník Královské společnosti
Podpis
Commons	Robert Peel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Robert Peel, 2. baronet (5. února 1788, Ramsbottom, Lancashire, Spojené království – 2. července 1850, Westminster, Londýn) byl britský státník, člen Konzervativní strany a premiér. V době kdy zastával funkci ministra vnitra, pomohl vytvořit moderní koncepci policie (neformální pojmenování britských policistů bobbies v Anglii a peelers v Irsku je odvozeno od jeho jména). Zapojil se do vzniku Konzervativní strany z původní strany Toryů a prosadil zrušení dodatečného cla na obilí (Corn Laws).

Mládí

Narodil se v Ramsbottomu v hrabství Lancashire v rodině průmyslníka a poslance parlamentu sira Roberta Peela, 1. baroneta. Ten byl jedním z nejbohatších textilních průmyslníků prvního období industrializace. Mladý Peel studoval na Hipperholmském gymnáziu, později na škole v Harrow a nakonec na Christ Church v Oxfordu.

Počátek politické kariéry

Do politiky vstoupil v 21 letech jako poslanec za irský obvod Cashel. Jeho zvolení podporoval správce Irska Arthur Wellesley, pozdější vévoda z Wellingtonu, se kterým bylo spojeno následujících 25 let jeho politické kariéry. Jeho první projev byl senzací a předseda Dolní sněmovny Charles Abbot ji označil za nejlepší první projev poslance od dob Williama Pitta.

V následujícím desetiletí zastával méně důležité funkce v toryovských vládách.

Ministr vnitra

Byl považován za nadějného politika Toryů a poprvé se stal členem vlády roku 1822 jako ministr vnitra. Zavedl mnohé důležité reformy, z nichž nejdůležitější byl záměr ustanovit metropolitní policii. Reformoval i trestní právo snížením typů případů, u nichž bylo možno uložit trest smrti, a zjednodušil a zpřehlednil posuzování různých typů kriminálních činů. Reformoval vězeňský systém a zavedl poplatky a vzdělávací systém pro vězně.

Poté, co byl Robert Jenkinson ve funkci premiéra nahrazen Georgem Canningem, rezignoval na svou funkci. Hlavním důvodem byl rozdílný názor na emancipaci katolíků. Zatímco Canning byl jejím zastáncem, Peel byl jedním z jejich nejhlasitějších oponentů. Po Canningově smrti se na krátkou dobu stal premiérem Frederick John Robinson a po něm nastoupil do čela vlády Arthur Wellesley, 1. vévoda Wellington a s ním se vrátil na post ministra vnitra i Peel. Tlak na emancipaci katolíků byl ale velký a zákon realizující změnu jejich práv byl přijat rok po nástupu Wellesleye.

V té době realizoval svoji myšlenku vytvoření metropolitní policie pro Londýn, jejímž sídlem se stal Scotland Yard. Základem se stala tisícovka strážníků familiárně pojmenovaných Bobbies. Zpočátku se policie setkala s nedůvěrou, ale poté co se jí podařilo snížit úroveň kriminality, byla od roku 1857 stanovena povinnost pro všechna města Velké Británie vytvořit své policejní oddíly. Deklaroval také etické principy pro policisty.

První období

Střední a pracující společenská třída si žádala po emancipaci katolíků i další reformy, které Toryové odmítli realizovat. K vládě se tak na několik bouřlivých let dostali Whigové. Vilém IV. se po období, kdy byli premiéry Charles Grey a William Lamb, kteří zavedli mnohé změny, rozhodl pověřit sestavením vlády Peela. Ten byl v té době v Itálii a tak se místo něho stal na krátkou dobu do Peelova návratu premiérem Wellesley.

Vláda byla svým charakterem menšinová a závisela na dobré vůli Whigů. Jako vyjádření politických záměrů před všeobecnými volbami v lednu 1835 vydal Peel Tamworthský manifest. Ten je považován za jeden z rozhodujících dokumentů pro přeměnu strany Toryů na stranu konzervativní. V něm deklaroval úmysl provádět umírněné reformy. Whigové vytvořili koalici s irskými radikály a opakovaně tak přehlasovali zákony navrhované vládou. Nakonec Peel rezignoval a Whigové se chopili moci. Jedinými Peelovými reálnými výsledky prvního období ve funkci premiéra bylo vytvoření kontrolní komise Anglikánské církve a zvýšení počtu křesel v dolní komoře parlamentu.

Vůdce opozice

V květnu 1839 dostal nabídku k vytvoření vlády od nové královny Viktorie. Nicméně tato vláda by byla také minoritní a Peel potřeboval od královny další potvrzení důvěry. William Lamb byl dlouholetým královniným důvěrníkem a mnoho významných míst u královského dvora bylo obsazeno manželkami a příbuznými Whigů. Objevovalo se i mínění, že je Viktorie příliš svázaná s touto stranou. Peel tedy žádal, aby některé z těchto funkcí byly svěřeny Toryům. Viktorie odmítla změny u svého dvora a přes podporu od svého spojence Arthura Wellesleye odmítl šanci sestavení menšinové vlády.

Druhé období

Nastoupil do funkce v době ekonomické recese, poklesu světového obchodu a dluhu státního rozpočtu ve výši 2,5 miliónů liber. Důvěra v banky a obchod byly na velmi nízké úrovni. Pro zvýšení příjmů státního rozpočtu Peel znovu zavedl daň z příjmu, která byla zrušena na konci napoleonských válek. Příjem z této daně byl vyšší než se očekávalo, a tak mohly být zrušeny některé jiné daně včetně nepopulární daně z cukru. Roku 1842 bylo poprvé navrženo zrušení cla na obilí, ale tento návrh byl odmítnut.

Po volbách roku 1841 dosáhla jeho vláda většinovou podporu v parlamentu. Projevem jeho umírněných reforem byl zákon omezující pracovní dobu dětí a žen a stanovující minimální bezpečnostní standardy. Zajímavostí je, že Peel tak pokračoval v díle svého otce, který se zasloužil o reformu pracovních podmínek v první polovině 19. století. Roku 1843 byl Peel terčem neúspěšného atentátu jehož autorem byl šílený zločinec Daniel M'Naghten.

Nejdůležitějším počinem jeho druhého období bylo odvolání cla na obilí, které směřovalo proti velkostatkářům, těžícím z omezení dovozu obilí. Tento rozchod s konzervativním protekcionismem byl vyvolán velkým irským hladomorem. Toryové podcenili rozsah tohoto problému a Peel reagoval na hladomor pomalu. Po zjištění rozměrů této katastrofy předpokládal, že by řešením bylo zrušení cla, které by pomohlo zásobování Irska.

Jeho strana tento zákon nepodpořila, ale byl přijat s podporou Whigů a irských radikálů. Wellesley přesvědčil Sněmovnu lordů, aby odvolání cla schválila. Tentýž den, kdy horní komora zrušení cla přijala, byl Whigy, radikály a protekcionistickými Toryi odmítnut jeho návrh jiného zákona a tak ten o několik dní později rezignoval na funkci premiéra.

Pozdní období

Zachoval si velkou skupinu příznivců a roku 1849 byl vyzván, aby vedl koaliční vládu vytvořenou z Whigů a radikálů. Peel si ale uchoval konzervativní názory a tak tuto nabídku odmítl. Zůstal velmi vlivným politikem a aktivně podporoval volný obchod.

Dne 29. června 1850 spadl ze svého koně, který klopýtl při jízdě po Constitution Hill. O tři dny později zemřel. Jeho spojenci vedení Hamiltonem-Gordonem a Gladstonem se spojili s Whigy a vytvořili Liberální stranu.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Robert Peel na anglické Wikipedii.

Literatura

• Ottův slovník naučný, díl 19.; Praha, 1902 (reprint 2000), s. 394–395 ISBN 80-7185-274-0

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Robert Peel na Wikimedia Commons
• Robert Peel na webu britského parlamentu

Premiéři Spojeného království
Království Velké Británie (1707–1801)	Robert Walpole (1721–1742) • Spencer Compton (1742–1743) • Henry Pelham (1743–1754) • Thomas Pelham-Holles (1754–1756) • William Cavendish (1756–1757) • Thomas Pelham-Holles (1757–1762) • John Stuart (1762–1763) • George Grenville (1763–1765) • Charles Watson-Wentworth (1765–1766) • William Pitt (1766–1768) • Augustus Fitzroy (1768–1770) • Frederick North (1770–1782) • Charles Watson-Wentworth (1782) • William Petty (1782–1783) • William Cavendish-Bentinck (1783) • William Pitt mladší (1783–1801)
Spojené království (od 1801)	Henry Addington (1801–1804) • William Pitt mladší (1804–1806) • William Wyndham Grenville (1806–1807) • William Cavendish-Bentinck (1807–1809) • Spencer Perceval (1809–1812) • Robert Jenkinson (1812–1827) • George Canning (1827) • Frederick John Robinson (1827–1828) • Arthur Wellesley (1828–1830) • Charles Grey (1830–1834) • William Lamb (1834) • Arthur Wellesley (1834) • Robert Peel (1834–1835) • William Lamb (1835–1841) • Robert Peel (1841–1846) • John Russell (1846–1852) • Edward Smith-Stanley (1852) • George Hamilton-Gordon (1852–1855) • Henry Temple (1855–1858) • Edward Smith-Stanley (1858–1859) • Henry Temple (1859–1865) • John Russell (1865–1866) • Edward Smith-Stanley (1866–1868) • Benjamin Disraeli (1868) • William Gladstone (1868–1874) • Benjamin Disraeli (1874–1880) • William Gladstone (1880–1885) • Robert Cecil (1885–1886) • William Gladstone (1886) • Robert Cecil (1886–1892) • William Gladstone (1892–1894) • Archibald Primrose (1894–1895) • Robert Cecil (1895–1902) • Arthur Balfour (1902–1905) • Henry Campbell-Bannerman (1905–1908) • Herbert Henry Asquith (1908–1916) • David Lloyd George (1916–1922) • Andrew Bonar Law (1922–1923) • Stanley Baldwin (1923–1924) • Ramsay MacDonald (1924) • Stanley Baldwin (1924–1929) • Ramsay MacDonald (1929–1935) • Stanley Baldwin (1935–1937) • Neville Chamberlain (1937–1940) • Winston Churchill (1940–1945) • Clement Attlee (1945–1951) • Winston Churchill (1951–1955) • Anthony Eden (1955–1957) • Harold Macmillan (1957–1963) • Alec Douglas-Home (1963–1964) • Harold Wilson (1964–1970) • Edward Heath (1970–1974) • Harold Wilson (1974–1976) • James Callaghan (1976–1979) • Margaret Thatcherová (1979–1990) • John Major (1990–1997) • Tony Blair (1997–2007) • Gordon Brown (2007–2010) • David Cameron (2010–2016) • Theresa Mayová (2016–2019) • Boris Johnson (2019–2022) • Liz Trussová (2022) • Rishi Sunak (od 2022)