A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Knížata Rakouského císařství se dělila na knížata povýšená za doby existence tohoto císařství (viz následující seznam) a knížata „zděděná“ z předcházejícího období, většinou knížata z vůle císařů Svaté říše římské. Vedle nich žily na území císařství také knížecí rody, jejichž knížecí stav v Rakousku nebyl nikdy přiznán (např. pruští Blücherové z Wahlstattu vlastnící velkostatek Raduň nebo neapolský a italský knížecí rod Dentice di Frasso, jemuž náležel velkostatek Kravsko), ty však nebyly pro rakouskou knížecí společnost podstatné. Knížata povyšovaná v Rakousku v letech 1806–1918 jen minimálním dílem patřila ke „klasické“ zemské šlechtě a hraběcí aristokracii. Knížecí titul ve většině případů získaly mj. osoby hodné „zvláštního politického zřetele“, tedy morganatičtí potomci Habsburků nebo jiných suverénních dynastií, případně morganatičtí manželští partneři a partnerky těchto dynastií. Druhou velkou skupinu nových knížecích nobilitací pak tvořila potvrzení (tzv. konfirmace) dříve udělených knížecích titulů, většinou těch říšských a polských. Malé množství nových knížat z řad nejurozenějších a nejbohatších hrabat bylo zřejmě jistou reakcí na předchozí období, kdy, zejména v 18. století, došlo k velkému množství knížecích nobilitací. Lze tedy snad mluvit o jisté „nasycenosti“ šlechtické společnosti knížaty. Zbývalo tak jen málo rodů a osob, jejichž zásluhy, původ a majetek se panovníkovi zdály být dostatečné pro udělení knížecí důstojnosti. Rakouské knížecí nobilitace se svou nečetností podobaly nobilitacím v ostatních německých zemích s výjimkou Pruska, kde vyšší množství nových knížat, mnohdy protestantského vyznání, bylo reakcí na předchozí udílení (říšské) knížecí hodnosti Habsburky povětšinou jen svým stoupencům a katolíkům.[1]
Úvod
Snahy o jednotnou Rakouskou šlechtu
Rakouské císařství během své existence v letech 1804–1867, resp. 1918 se snažilo o vytvoření vlastní a jednotné „státní“ šlechty. Z předchozího období zdědilo Rakousko šlechtu Svaté říše římské, šlechtu česko-rakouských dědičných zemí (od roku 1749 byly diplomy pro tuto šlechtu vydávány ze spojené Česko-rakouské dvorské kanceláře),[2][3] šlechtu Uherského království i šlechtické společnosti řady dalších zemí a celků. Nově povyšovaní šlechtici (jak nová šlechta, tak stávající šlechtici povýšení do vyššího titulu) začali získávat jednotné rakouské šlechtické tituly po zániku Svaté říše římské v roce 1806, nikoli bezprostředně po vyhlášení Rakouského císařství v roce 1804. Nové tituly ale zpočátku nezískávala veškerá nová rakouská šlechta. Problémy s uznáním titulu se přirozeně netýkaly šlechty, která byla na území habsburské monarchie usazená již z dřívějška a patřila ke šlechtické obci rakouské, české nebo uherské. Šlechta Haličského království i šlechta česká (s výslovně českými tituly či s diplomy vydanými před rokem 1749) byla víceméně respektována v celém Rakousku, i když obdržela diplom z „národní“ dvorské kanceláře, bývalá říšská šlechta pak byla v Rakousku uznávána prakticky automaticky. Vzájemné uznávání šlechtických diplomů v rakouské a uherské polovině říše zajistily podmínky vyrovnání roku 1867. Plnému začlenění šlechty v Lombardsku-Benátsku do rakouské šlechty bránily samy rakouské úřady, vědomé si jisté nekompatibility obou urozených společenství.[4]
| Cesta k jednotné rakouské šlechtě | ||||||
|---|---|---|---|---|---|---|
| před rokem 1749/53 | říšská šlechta (říšské jen tituly, jinak byl vždy nezbytný inkolát v některé zemi) | česká šlechta (do roku 1753, knížata do roku 1808)[5] | rakouská šlechta (do roku 1753)[5] | uherská šlechta | šlechta italských provincií a Rakouského Nizozemí (každá zem = vlastní stavovská obec, do roku 1805)[6] | |
| 1749/53-1772 | česko-rakouská šlechta (poslední tituly, dokonce výslovně české, vydávány ještě krátce po roce 1811)[7] | |||||
| 1772-1806 | haličská šlechta | |||||
| 1806-1815 | rakouská šlechta (knížecí tituly od roku 1806, ostatní až od roku 1812) | |||||
| 1815-1849 | lombardsko-benátská šlechta (do roku 1866) | |||||
| 1849-1867 | rakouská šlechta | |||||
| 1867-1918 | rakouská šlechta | uherská šlechta | ||||
Právní postavení knížat
Oproti například Prusku, neexistoval v Rakousku prakticky doživotní knížecí titul (ad personam), což se týkalo i nižších šlechtických hodností. Doživotní tituly v Rakousku měla pouze duchovní knížata, která byla "knížaty z povolání", de facto ženy (jejich děti přebíraly manželův stav) a někdy byl ad personam udělen vévodský titul. Knížecí titul (Fürst) byl v Rakousku nejvyšším řádným stupněm z pěti stupňů šlechtické titulatury, což potvrdil šlechtický řád z 23. ledna 1873.[8] V Rakousku existoval také titul vévody (Herzog), chápaný jako vyšší než knížecí, který ale nebyl samostatným stupněm šlechtické hierarchie, ale představoval jen jakési polepšení a převýšení knížecího titulu, náležející naprostou většinou jen hlavě knížecího rodu a často vázaný na držbu autonomního vévodství (např. lichtenštejnského Opavska). Jinak byli vévodové v Rakousku považováni za část knížecího stavu, což se projevovalo především tím, že vévodský titul neměnil jejich pořadí v rámci knížecích rodů. Knížata v Rakousku, tak jako v dalších zemích Evropy, si totiž nebyla vzájemně rovná. Podle císařského výnosu z 9. února 1649, který se týkal císařské Tajné rady, bylo pořadí říšských knížat dáno jen stářím jejich knížecího titulu, což pro celý dvůr potvrdil i dvorský řád z roku 1655.[9] Vévodové slezských knížectví se ovšem řadili až za říšská knížata, pokud jimi sami nebyli.[10] Preciznější pořadí knížat, přihlížející k jejich odlišnému politickému významu a případnému majetku v říši, bylo poprvé určeno výnosem Karla VI. z 25. března 1728.[11] Podle něj měla knížata, která dosáhla virilního hlasu na říšském sněmu získat svou hodnost podle stáří tohoto virilního hlasu, zatímco ostatní knížata měla být řazena podle stáří knížecího titulu, přičemž i hlava knížecí rodiny s mladším titulem měla nárok jen na méně čestnou pozici než mladší a vedlejší člen jiného rodu s titulem staršího data.[12] V Rakousku byl společenský význam knížat a jejich posloupnost u dvora určeny dekretem Ferdinanda I. z 6. září 1836 (Rangliste der vormaligen Reichs- und der erbländischen Fürstehäuser), kteréžto nařízení platilo beze změny až do zániku monarchie.[13] Knížata byla rozdělena do tří skupin V první se řadily ty rody bývalých říšských knížat, které získaly místo a virilní hlas v knížecí radě říšského sněmu (např. Schwarzenbergové, Lobkovicové či Auerspergové) a jejich pořadí bylo dáno ziskem onoho místa, nikoli vydáním knížecího diplomu. V druhé skupině se nacházela říšská knížata, která dosáhla jen kuriálního hlasu v některém z hraběcích kolegií (např. Colloredo-Mannsfeldové nebo Trauttmansdorffové). Jejich pořadí se naopak neurčovalo datem získání kuriálního hlasu, namnoze dosaženého ještě v době, kdy onen rod byl „pouze“ hraběcí, ale datem povýšení do knížecího stavu. Poslední skupinu tvořila jednak říšská knížata, která nedosáhla říšského stavovství, eventuálně o něj přišla před 6. srpnem 1806, a jednak nová knížata Rakouského císařství. I v této třetí skupině se knížecí rody řadily za sebou dle stáří knížecího titulu (např. Ligne, Kinští, Pálffyové nebo Rohanové). Dekret ovšem nezahrnoval knížata dosud panující (Lichtenštejnové, Schaumburg-Lippe), která v Rakousku měla přednost před všemi ostatními knížecími rody.[13]
Jakákoli šlechtická nobilitace, tedy i knížecí, sestávala v 19. století ze dvou fází. Jednak z vlastního panovnického povýšení (Nobilitierung, Standeserhebung), které se v případě knížat dělo prakticky výhradně panovnickým nejvyšším rozhodnutím (Allerhöchste Entschließung) či nejvyšším reskriptem (Allerhöchste Handschreiben)[14] a jednak z vydání příslušného diplomu (Fürstendiplom). Knížecí diplom byl v případě knížat někdy vydán i řadu let po panovnickém povýšení a jeho vystavení bylo závislé na uhrazení poplatku za nobilitaci. Knížata, tak jako ostatní šlechta v Rakousku, byla v případě povýšení do knížecího stavu povinná uhradit jednak kancelářský poplatek za vystavení nobilitačního (knížecího) diplomu a jednak tzv. povyšovací taxu, která v případě knížat činila 12 600 zl. v roce 1840, resp. 25 200 rakouských korun v roce 1914. Kancelářský poplatek za diplom pro knížete stál 1260 zl. v roce 1840 a 2520 rakouských korun v roce 1914.[15] Zajímavé je, že nejen povyšovací taxa, ale i kancelářský poplatek byl odstupňován podle výše titulu, tudíž knížecí diplom byl až nepřiměřeně drahý. Kancelářskou taxu také nebylo v žádném případě možné obejít, zatímco úředně stanovená povyšovací taxa se mnohdy odpouštěla, což sice u knížat bylo méně obvyklé, přesto např. všechny tři knížecí nobilitace z roku 1911 byly zproštěny povinnosti platit tuto taxu. Tyto poplatky ale neměly nic společného s vžitou představou o „kupování“ šlechtických titulů. Žádný šlechtický titul v Rakousku nebylo možné získat bez panovníkova souhlasu a rozhodnutí. Úřední poplatky také hrály při nobilitacích roli až druhotnou, kdy šlo především o formu doložení odpovídající majetnosti nobilitované osoby a tedy i schopnosti nový vyšší titul náležitě reprezentovat.[16]
|
Hodnosti rakouské šlechty po vyrovnání a vydání šlechtického řádu v roce 1873 (titul uveden vždy v češtině, v předlitavsku též německy, v zalitavsku maďarsky a latinsky) | |
|---|---|
.svg){kind=small} Předlitavsko
|
 Zalitavsko
|
| vyšší šlechta | |
  vévoda: Herzog[17] (nešlo o plně samostatný titul, vyšší stupeň knížecí hodnosti)
|
vévoda: herceg / dux[17] (nešlo o plně samostatný titul, vyšší stupeň knížecí hodnosti)
|
| kníže: Fürst
|
kníže: herceg / princeps
|
 hrabě: Graf
|
hrabě: gróf / comes
|
  svobodný pán: Freiherr[18] (od roku 1879)[19]
|
baron: báró / baró[18] (od roku 1879)[19]
|
| nižší šlechta | |
|
|
|
 rytíř: Ritter (v Haliči hodnostně na úrovni prostého šlechtictví)
|
šlechtic: žádný titul, neoficiálně apród / nobilis vir
|
| šlechtic: N. von ..., resp. Edler[20] (v Haliči neexistoval)
| |
Titulární privilegia
Knížecí rody v 19. století ve střední Evropě užívaly již prakticky všeobecně čestné predikáty „Vysoce urozený“ (Hochgeboren) a „knížecí Milost“ (fürstliche Gnaden). Vyšší čestné predikáty a tituly mohly být uděleny panovníkem. Šlo v první řadě o predikát „Jasnost“ (Durchlaucht), který zpočátku náležel jen panujícím knížecím a vévodským rodinám a také, díky rozhodnutí sněmu Německého spolku z 16. srpna 1825, hlavám mediatizovaných knížecích rodin. Postupně byl v Rakousku tento predikát udělen i princům mediatizovaných knížecích rodin (většinou r. 1869) a také knížatům titulárním, včetně těch povýšených až v dobách Rakouského císařství. Roku 1905 pak František Josef I. udělil knížecím rodům usazeným v mocnářství právo na čestné oslovení „Jasnost“ téměř paušálně. Predikát „Výsost“ (Hoheit) byl mimořádně exklusivní a náležel obvykle vzdálenějším členům některých královských rodin a princům v některých velkovévodských domech.[21] Od r. 1844 šlo rovněž o predikát německých panujících vévodů.[22] Zemská šlechta a titulární vévodové jej dosáhli jen za zcela mimořádných, politicky podmíněných okolností ve velmi vzácných případech. V Rakousku šlo jen o hlavu rodu Hohenbergů, morganatických potomků následníka trůnu, Františka Ferdinanda a o katolickou větev Sasko-Kobursko-Gothajského rodu, usazenou v Rakousku.
Seznam knížecích nobilitací Rakouského císařství
Vysvětlivky
- Primogenitura – titul dědičný vždy pro prvorozeného syna
- Pro veškeré potomky – tj. dcery mužských členů rodu dědí otcův stav a jména, jejich děti však již patří do rodu otce, nikoli matky, během 19. století přijali členové takových knížecích rodů titul prince, zatímco titul knížecí zůstával hlavě rodu
- ad personam – osobní šlechtický titul, platný jen doživotně
- Ž – žijící rod
- MK – rod zasedal mezi mediatizovanými knížaty
- OK – rod zasedal mezi ostatními knížaty
Pokud není uvedeno jinak, pak datum nobilitace, uvedené v seznamu, je datem vystavení knížecího diplomu, nikoli datem vydání nejvyššího rozhodnutí.
čestné predikáty náležely, není-li uvedeno jinak, vždy všem osobám rodu knížecího stavu (tj. u primogeniturního dědění jen hlavě rodu), uvedené predikáty také nikdy nenáležely osobám stavu nižšího (např. hraběcího). Není-li uvedeno jinak, pak se datum udělení predikátu shoduje s datem udělení knížecího titulu
Knížecí nobilitace Rakouského císařství
Seznam nobilitací rakouských světských knížat
| Knížecí erb | Datum nobilitace | Knížecí titul (v němčině) | Jméno prvního knížete | Typ udělení titulu | Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu | Dědičné členství v panské sněmovně říšské rady (v závorce zastupovaná korunní země) | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
|
1807 (8. června)[23] | Fürst Bessaraba von Brancovan | kníže Emanuel Bessaraba de Brancovean | pro veškeré potomky | 1833[23] | ne | Potvrzení říšského knížecího titulu z 30. ledna 1695[24] |
|
1807 (20. srpna)[25] | Fürst von Hohenzollern-Hechingen | princ Bedřich František Xaver z Hohenzollern-Hechingenu a jeho strýc, princ Friedrich Anton | pro veškeré potomky | 1847[26] | ne |
|
 |
1808 (15. září)[30] (diplom 21. července 1810)[31] | Fürst Saluzzo | Don Jaccopo de Saluzzo, vévoda de Corigliano, kníže de Santo Mauro | primogenturně[31] | 1924[32] | ne | Se současným povýšením neknížecích členů rodu na rakouská hrabata |
|
1813 (21. ledna)[33] | Fürst von Auersperg | princ Vincenz Karl Joseph von Auersperg | pro veškeré potomky | 1942[34] | MK (14. června 1907) (Čechy)[35] |
|
 |
1813 (20. října)[37] | Fürst von Metternich-Winnenburg | dědičný hrabě Clemens Lothar Wenzel von Metternich-Ochsenhausen, hrabě von Königswart | pro veškeré potomky[37] | 1992[38] | MK (18. dubna 1861) (Čechy)[39] |
|
|
1815 (2. srpna)[41] | Duca di Casa-Lanza (italsky, viz poznámky) | svobodný pán Vinzenz Ferrerius von Bianchi | primogeniturně | Ž[42] | ne |
|
 |
1815 (15. listopadu)[44] | Fürst Koháry | hrabě Ferenc Jószef Koháry de Szábrág et Szitnya | pro veškeré potomky | 1826[45] | ne | Sňatkem dcery prvního knížete s princem Ferdinandem Sasko-Cobursko-Gothajským roku 1831 založen rod Sachsen-Coburg-Koháry[46] (spojení jmen bylo ovšem v Rakousku 12. prosince 1867 výslovně zakázáno).[47] |
|
1817 (27. ledna)[37] | Fürstin von Metternich-Ochsenhausen | hraběnka Pauline von Metternich, hraběnka von Königswart | ad personam[37] | 1855[38] | ne | Dcera prvního knížete Franze Georga Metternicha z Ochsenhausenu a sestra knížete Klemense Metternicha |
|
1817 (12. července)[48] (diplom 10. března 1818)[49] | Fürst Soresina di Vidoni | markýz Francesco Soresina di Vidoni | primogeniturně[49] | 1877[48] | ne |
|
|
1817 (4. prosince)[50](diplom 22. července 1818)[51] | Herzog von Reichstadt | princ Napoleon František Josef Bonaparte | pro veškeré potomky | 1832[52] | ne |
|
 |
1818 (6. března)[53] (diplom 10. září)[54] | Fürst Erizzo | patricijové a šlechtici bratři Nicolo Andrea a Niccolo Guido Erizzové | primogeniturně (pro oba bratry)[53] | 1847[55] | ne |
|
 |
1818 (12. července) (diplom 30. prosince 1837)[51] | Fürst von Poniński | kníže Karl Poniński herbu Łodzia | pro celý rod, resp. pro v Rakousku usazené členy[57] | 1920[58] | ne |
|
 |
1820 (14. března) (diplom 18. března 1827)[60] | Fürst Jabłonowski | Ludwig, kníže Jabłonów-Jablonowski | pro veškeré potomky | 1921[61] | ne |
|
 |
1822 (18. května)[63] | Fürst zu Windisch-Graetz | hrabě Weriand zu Windisch-Graetz | pro veškeré potomky | Ž | OK (26. února 1912)[64] (Kraňsko)[65] | S predikátem Durchlaucht pro hlavu rodu od 9. září 1825 (písemný dekret 24. září)[40][66] a totožným predikátem pro celý rod a právem každého člena rodiny na titul Fürst a nikoli jen Prinz od 12. ledna 1902[67] |
|
1822 (18. května)[63] | Fürst zu Windisch-Graetz | kníže Alfred zu Windisch-Graetz | pro veškeré potomky | Ž | MK (18. dubna 1861)[63] (Čechy)[65] |
|
 |
1822 (20. září) (diplom 30. září)[68] | Fürst von Montléart | Jules Max Thibaut, kníže de Montléart | pro veškeré potomky | 1887[69] | ne |
|
 |
1822 (22. listopadu)[70] | Fürst von Collalto e San Salvatore | hrabě Eduard (III.) von Collalto e San Salvatore | primogeniturně | 2004[71] | OK (18. dubna 1861)[72] (Morava) |
|
|
1827 (14. února)[73] | Fürst von Porcia |
|
primogeniturně | 1874 (obnoveno a přeneseno 19. ledna 1875); 1896 (obnoveno a přeneseno 20. dubna 1896)[73];
1980 |
OK (1. dubna 1867) (kreace z roku 1827) | |
|
1829 (13. květen)[75] | Prinz von Wasa | princ Gustav Švédský | pro veškeré potomky | 1877[76] | ne |
|
 |
1832 (23. června) (diplom 15. května 1833)[78] | Fürst Rohan | Camille de Rohan, kníže de Rochefort et de Montauban | pro veškeré potomky | Ž | OK (18. dubna 1861) (Čechy)[79] | S predikátem Durchlaucht |
 |
1837 (16. května) (diplom 23. června 1838)[80] | Fürst von Blacas d’Aulps | Pierre-Louis Jean Casimir de Blacas, vévoda d’Aulps | primogeniturně | Ž | ne |
|
|
1840 (25. února) (diplom 26. září 1845)[81] | Fürst Sapieha-Kodeński | kníže Leo Sapieha herbu Lis, pán na Kodeni | pro všechny členy rodu usazené v Rakousku | Ž | OK (18. dubna 1861) (Halič)[82] |
|
|
1846 (30. prosince)[83] | Fürst Lichnowski Graf von Werdenberg, Edler Herr von Woschütz | Felix Maria Winzenz, kníže Lichnowski, svobodný pán von Woschütz | primogeniturně, viz pozn. | Ž | ne |
|
|
1847 (17. října)[85] | Fürst Giovanelli de Noris | hrabě Andreas Giovanelli | primogeniturně | 1886[86] | ne | Lombardská rodina pocházející z Gandina u Bergama[87] |
 |
1850 (19. listopadu)[51] | Fürst Poniatowski | Józef Michał Poniatowski a jeho bratr Karel, knížata di Monte Rotondo | pro veškeré potomky | Ž | ne | Legitimní knížecí větev Poniatowských herbu Ciołek vymřela roku 1833. Giuseppe Luci a jeho bratr Carlo, nemanželští synové posledního knížete Stanisława a Italky Cassandry Luci, byli v Toskánsku velkovévodou legitimizováni (8. července 1847) s příjmením svého otce a dne 20. září 1847 povýšeni oba na knížata di Monte Rotondo v primogenituře s hodností florentských patricijů a s titulem hrabat di Monte Rotondo pro případné mladší potomky. Titul knížete jim byl následně uznán i v Rakousku a to v podobě „kníže Poniatowski“ s právem dědění pro všechny potomky.[88] |
 |
1855 (6. března)[89] | Fürst/Fürstin von Hanau zu Horzowitz | Gertrude, kněžna von Hanau a její děti | pro veškeré potomky | 1917[90] | ne |
|
|
1860 (25. února)[24] | Fürst Bibesco de Brancovan | Gheorge Bibescu, bývalý vládnoucí kníže valašský | pro veškeré potomky | Ž
Zdroj: >Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití. Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok. |
