Stanislav Libenský
Stanislav Libenský v roce 1999
Narození	27. března 1921 Sezemice Československo Československo
Úmrtí	24. února 2002 (ve věku 80 let) Železný Brod Česko Česko
Národnost	česká
Povolání	sklářský výtvarník, sochař, pedagog
Manžel(ka)	Jaroslava Brychtová
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stanislav Libenský (27. března 1921, Sezemice – 24. února 2002, Železný Brod) byl český sklářský výtvarník, sochař a pedagog.

Ještě za svého života se stal legendou. Jeho pedagogická práce a sklářské umění vytvářené téměř půl století v nedílné spolupráci s jeho spolupracovnicí a partnerkou Jaroslavou Brychtovou proměnily osobnost Stanislava Libenského v autoritu, které si dodnes váží celý odborný svět. Přispěl výrazným osobním vkladem k formování vývoje moderního uměleckého skla a měl velký podíl na tom, že tzv. skleněná plastika patří v současnosti k nejznámějším reprezentantům českého výtvarného umění v zahraničí.

Životopis

Studia

Narodil se v malé obci Sezemice u Mnichova Hradiště v rodině kováře. Výrazné výtvarné nadání ho však zavedlo na odlišnou životní dráhu. Jako student prošel sklářskými školami v Novém Boru a v Železném Brodě a od r. 1939 pokračoval ve studiu v ateliéru užité malby na pražské Uměleckoprůmyslové škole.

Pedagogické působení v tuzemsku a zahraničí

Po roce 1945 se postupně na všechny tyto školy vrátil v různých pedagogických funkcích. V Novém Boru učil obory vitráží a malby na skle (1945–1954), v železnobrodské škole působil jako ředitel (1954–1963) a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vedl v letech 1963–1987 ateliér skla. Během učitelské práce vychoval Stanislav Libenský stovky žáků, a to nejenom v domácím prostředí, ale i v zahraničí, zejména v USA, kde příležitostně působil na univerzitách v Kentu, Berkeley, Bostonu, Detroitu, na letních školách v Pilchucku (1982–1990) a jinde.

Ocenění a mezinárodní věhlas

Jako respektovaný pedagog a výtvarník získal řadu různých cen, např. Herderovu cenu ve Vídni (1975), titul Rytíře řádu umění a písemnictví v Paříži (1989), Bavorskou státní cenu v Mnichově (1967 a 1995), ceny za celoživotní dílo v Seattlu a v New Yorku, byl nositelem čestných zahraničních doktorátů z univerzit v Londýně (Royal College of Art, 1994), Sunderlandu (The University of Sunderland, 1999), Providence (Rhode Island School of Design, 2000). Titul Doctor honoris causa obdržel v roce 2001 rovněž na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové jako první a dosud jediný pedagog v historii této instituce. Často vystupoval na světových kongresech, přednášel na sklářských konferencích, pracoval v rozmanitých zahraničních porotách a účastnil se četných sympozií. V severočeském regionu stál od roku 1982 u zrodu tradice mezinárodních sklářských sympozií (IGS) v Novém Boru.

• 1967 – Státní cena Klementa Gottwalda
• 1981 – zasloužilý umělec^[1]
• 2015 – odhalena pamětní deska v rodných Sezemicích na místě rodného domu

Dílo

Průkopnická práce a mezinárodní vliv

Největší věhlas mu však přineslo jeho dílo, především společná tvorba s manželkou Jaroslavou Brychtovou. Od úvodního pracovního setkání v r. 1954 se oba soustředěně věnovali možnostem uměleckého zhodnocení technologie taveného skla. Byli v tomto směru průkopníky, a to jak po stránce technické, tak umělecké. Objevili netušené výtvarné možnosti této technologie, zejména ve využití vnitřního světelného jádra a barevných proměn nestejně silného skla. Kresby St. Libenského se staly pro oba nejenom inspirativním předobrazem pro zamýšlené skleněné objekty, ale zároveň určovaly předpokládané měřítko. Díky umělecké odvaze Stanislava Libenského se první komorní plastiky postupně proměnily v rozměrná díla, která v pravém slova smyslu překvapila svět. Na světové výstavě Expo 58 v Bruselu získali Grand Prix (velká cena) za objekt s barevnými zoomorfními kameny, obdiv statisíců diváků vyvolaly rovněž jejich exponáty při světových výstavách v Montrealu v r. 1967, v Ósace (1970) a na pozdějších akcích tohoto typu. Monumentální realizace přispěly k velkorysému pojetí jejich autorské tvorby, která byla zastoupena na bezpočtu výstav po celém světě. Jejich díla obohatila jako svébytný obor výtvarnou kulturu naší doby a jsou zastoupena v nejprestižnějších zahraničních i domácích muzeích, galeriích či v soukromých sbírkách.

Spolupráce s architekty

Velice brzy začala rovněž spolupráce Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové s architekty. Svými výsledky prokázali, že při citlivém uměleckém zpracování souzní tavené sklo působivě s atmosférou jak historické, tak i současné architektury. Z mnoha příkladů lze uvést v tomto ohledu alespoň dvě velice výmluvné a zdánlivě protikladné realizace: na jedné straně sedmimetrová okna v středověké kapli v chrámu sv. Víta v Praze (1964–1968), na druhé straně „roj meteorů“ z taveného křišťálu na betonovém nosném válci avantgardní a vpravdě průkopnické stavby televizního vysílače Ještěd v Liberci (1973–1975). Seznam všech uměleckých prací pro architekturu by byl překvapivě hodně dlouhý a zahrnoval by realizace nejenom v České republice a v Evropě, ale také ve Spojených státech, Japonsku a jinde. Samostatně se Stanislav Libenský zapsal do historie architektury svým unikátním výtvarným řešením pláště budovy Nové scény Národního divadla v Praze (1982–1983). Navrhl obložení ze zvukotěsných skleněných tvárnic v originálním pojetí, které proměňuje fasádu ve velkolepou reliéfní mozaiku. V řadě případů se zabýval také interiérovými doplňky, především světelnými stropy či osvětlovadly, a ojediněle i nápojovým sklem.

Kresby a návrhy realizací

• 

  Stanislav Libenský, Kresba, 1960

• 

  Stanislav Libenský, Kresba, 1964

• 

  Stanislav Libenský, Studie oken pro Kapli sv. Václava v Katedrále sv. Víta, 1964

• 

  Stanislav Libenský, Modrá konkrece, 1966

• 

  Stanislav Libenský, Kresba, 1998

• 

  Stanislav Libenský, Kresba, 2000

• 

  Stanislav Libenský, Kresba (2), 2000

• 

  Stanislav Libenský, Modrá kompozice, nová verze, 2001

Sklo (s Jaroslavou Brychtovou)

• 

  Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Horizont, 1992

• 

  Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Koule v krychli, 1990

• 

  Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Krychle v krychli, 1983

• 

  Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Sloup 3V (Victory), 1989-1990

• 

  Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Rubáš II, 1997

• 

  Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Velký otisk anděla II, 1999

• 

  Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Ležící, 1999-2000

• 

  Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Sedící, 2001-2002

Nekrolog

Rozsah uměleckých, pedagogických a odborných aktivit Stanislava Libenského byl nesporně úctyhodně bohatý. Přesto nepostihuje ani zdaleka a v úplnosti vliv tohoto umělce na prosazování osobitého pohledu na moderní výtvarnou kulturu. Stanislav Libenský byl totiž navíc nevšední a charismatickou osobností. S přirozenou noblesou dokázal navazovat kontakty s teoretiky, zástupci muzeí, galeristy a sklářskými umělci po celém světě a z těchto kontaktů vzešla mnohá výstava a řada příležitostí k prezentaci a vzájemnému poznávání aktuálních trendů v novodobém výtvarném pojetí současného skla. S velkým osobním nasazením se spontánně podílel na vytvoření pospolitosti české i světové sklářské obce a teprve jeho odchod výmluvně ukázal, jak významnou a nezastupitelnou osobností v tomto směru byl.

Pamětní deska z roku 2015 (spolu s deskou Jiřího Prádlera)

Odkazy

Reference

Literatura

• Milan Hlaveš a kolektiv (Jiří Pospíšil, Helena Koenigsmarková, Miroslav Klivar, Meda Mládková), 7 + 1 Mistři českého skla. Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, Praha 2016, 94 stran; ISBN 978-80-87344-32-3.
• Dwight P. Lanmon, The Art of Libensky and Brychtova, The first Rakow Award for Excellence in the Art of Glass, New Glass Review 6, The Corning Museum of Glass, Corning, New York 1985, pp. 30-42

Související články

• Jaroslava Brychtová

Externí odkazy

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Stanislav Libenský
• Krátká biografie
• Stanislav Libenský v informačním systému abART

Obrázky, zvuky či videa k tématu Stanislav Libenský na Wikimedia Commons