Afrika
Rozloha	30 368 000 km² [zdroj?
Počet obyvatel	1 373 486 472 (k roku 2021) [zdroj?
Hustota obyvatelstva	36,4/km2
Počet států	55
Regiony	Jižní Afrika Severní Afrika Východní Afrika Střední Afrika Západní Afrika
Jazyky	1250 - 3000 nativních jazyků
Časová pásma	UTC-1 až UTC+4
Nejvyšší bod	Kilimandžáro 5895 m n. m.
Největší města	Lagos, Káhira, Kinshasa, Johannesburg, Chartúm, Dar es Salaam, Alexandrie, Abidžan, Alžír, Kano, Casablanca, Ibadan, Nairobi, Abuja, Akkra
HDP (nominální)	$20,3 biliónů (2013)
HDP (reálné)	$20,9 biliónů (2013)
Souřadnice	1°0′0″ s. š., 17°0′0″ v. d.
multimediální obsah na Commons

Afrika (anglicky Africa, francouzsky Afrique, portugalsky África, arabsky أفريقيا‎ (Afrīqiyā), amharsky አፍሪቃ (Äfəriqa), svahilsky Afrika) je třetí největší kontinent (po Asii a Americe) s celkovou rozlohou přes 30,3 mil. km², což představuje 20,3 % celkového povrchu souše na Zemi; včetně ostrovů pokrývá 6 % celkové rozlohy Země.^[1]

Rozkládá se jižně i severně od rovníku převážně na východní polokouli. Z větší části je obklopena oceány, na východě Indickým oceánem a na západě Atlantským oceánem. Na severu se nachází Středozemní moře, které odděluje Afriku od Evropy. V oblasti Suezské šíje je tento kontinent spojen s Euroasijskou deskou.

Světadíl zahrnuje četné klimatické oblasti. Je to jediný kontinent, který se táhne od severních mírných zón až po jižní mírné zóny.^[2] Velkou část pevniny tvoří pouště (Sahara, Kalahari), polopouště a savany. V centrální části se pak nacházejí deštné pralesy (Africký deštný prales).

V 53 afrických státech žije celkem přes 1,2 miliardy obyvatel (2016), což činí 16 % celkové populace Země.^[3] Populace je zde nejmladší mezi všemi kontinenty,^[4][5] střední věk v roce 2012 byl 19,7 roku, kdežto celosvětový medián byl 30,4 roku.^[6] Podle velikosti území je největší zemí tohoto světadílu Alžírsko, podle počtu obyvatel Nigérie. Střední východní Afrika je široce přijímána jako místo původu lidí a velkých lidoopů, o čemž svědčí objevy nejranějších hominidů a jejich předků, které jsou datovány do doby před sedmi milióny let a zahrnují druhy rodů Australopithecus, Homo habilis (člověk zručný), Homo ergaster (člověk dělný) a Homo rudolfensis (člověk východoafrický), spolu s nejstaršími nálezy moderního člověka (Homo sapiens) nalezenými v Etiopii, které jsou z doby před 200 000 lety.^[7]

Etymologie

Název kontinentu pochází od starých Římanů, kteří používali pro severní část kontinentu, zhruba odpovídající dnešnímu Tunisku, jméno Africa terra („země Aferů“). Původ jména je ale neznámý a existuje řada teorií, jak latinské jméno Afri (v jednotném čísle Afer) vzniklo.^[8][9]

Geografie

Poloha a rozloha

Afrika je svou plochou 30 368 000 km² třetí největší světadíl. Druhý největší (po Asii) by byl v případě rozdělení Ameriky na dva kontinenty, Severní a Jižní Ameriku. Světadíl jako jediný na světě leží na severní, jižní, západní i východní polokouli současně. Převážná část však leží na polokouli východní.

Africký kontinent má atypicky pravidelný, nepříliš členitý obrys a oproti dalším kontinentům má rovněž malý počet ostrovů (největším je Madagaskar), a také nízký počet poloostrovů (největším je Somálský poloostrov). Břehy kontinentu omývá Atlantský a Indický oceán. Od Evropy ji odděluje Středozemní moře a nejblíže jsou k sobě oba kontinenty v Gibraltarském průlivu (14 km). S Asií je Afrika spojena Suezskou šíjí (120 km), jižně od Suezské šíje pak oba kontinenty odděluje Rudé moře.

Krajní body

Nejzazší body včetně ostrovů

Povrch

Většina kontinentu leží na africké litosférické desce, pouze menší východní část na somálské litosférické desce. Povrch obou desek se výrazně liší; na africké se nachází převážně tabule obklopené pánvemi, kdežto na pohyblivější somálské desce je povrch hornatý, s množstvím sopek. Nejvyšším horským masívem je sopka Kilimandžáro (5895 m n. m.). Hranici mezi deskami tvoří středoafrická příkopová propadlina a v ní jezera Malawi a Tanganika.

Nerostné suroviny

Světadíl má bohaté zásoby nerostných surovin. Odhaduje se, že v Africe se nachází 90 % světových zásob kobaltu, 90 % zásob platiny, 50 % zásob zlata, 98 % zásob chromu, 70 % tantalu,^[13] 64 % manganu a jedna třetina zásob uranu.^[14] Mimo to se zde nachází diamanty, zemní plyn, tuha, měď a další suroviny.

Vodstvo

Afrika spadá do úmoří dvou oceánů, Atlantského a Indického. Třetina povrchu Afriky jsou bezodtokové pánve. Nejdelší řeka je Nil, ale nejvodnatější a zároveň druhá nejdelší řeka je Kongo. Další velké řeky jsou Niger a Zambezi. Nachází se zde i velká jezera převážně tektonického původu, např. Viktoriino jezero (také Ukerewe) a již zmíněné Malawi a Tanganika. Jsou zde koryta řek, která jsou po většinu roku vyschlá a až v období dešťů se zaplňují; taková koryta se nazývají vádí.

V Jihoafrické republice v Dračích horách se nachází nejvyšší vodopád světa Tugela padající z výšky 983 m.^[15]

Podnebí

Zhruba střední část Afriky, kolem rovníku, se nachází v tropickém podnebném pásu. Většina světadílu se nachází v tropickém klimatu mezi obratníky Raka a Kozoroha. Ve vnitrozemní oblasti rovníku, pokryté pralesem, je ekvatoriální podnebí, v přímořské oblasti pak tropické monzunové podnebí. Pás Sahelu a jižní část Afriky v okolí Botswany se nacházejí v semiaridním podnebí. Oblasti Sahary, Namibské pouště či Danakil se nacházejí v aridním podnebí. Pouze nejsevernější a nejjižnější přímořské oblasti se nacházejí v středozemním podnebí.

Afrika je světadíl s nejvyššími průměrnými teplotami. V Libyi byl v roce 1922 údajně naměřen teplotní rekord, když byla zaznamenána teplota 58 °C, ale v roce 2013 byl tento rekord zpochybněn.^[16]

Povrch kontinentu tvoří ze 60 % pouště a suché oblasti. V subsaharské Africe nastává každoročně v srpnu období dešťů, které v některých částech přetrvává až do března. Sníh se na africkém území vyskytuje pouze na vrcholcích hor, pravidelně sněží jen na pohoří Atlas.

Ekologie

Dle Programu OSN pro životní prostředí je Afrika zasažena odlesňováním dvakrát více než je celosvětový průměr – ztrácí čtyři miliony hektarů lesů ročně. 65 % zemědělské půdy, 31 % pastvin a 19 % lesů je zasaženo degradací půdy^[17] a 77 % území erozí půdy.^[18] Například Madagaskar přišel lidskou činností o 90 % svých lesů.^[19] Na africkém území se nachází přes 3 000 chráněných území (okolo 240 milionů hektarů).^[20]

Fauna

Afrika se může pochlubit největší kombinací hustoty a „rozmezím volnosti“ populací volně žijících živočichů, a také rozmanitostí divokých populací po otevřených pláních se pohybujících velkých masožravců (jako jsou lvi, hyeny a gepardi) i býložravců (například buvoli, sloni, velbloudi a žirafy). Je také domovem zvířat džungle – hadů, primátů a vodních živočichů, jako jsou krokodýli a obojživelníci. V historii se na tomto kontinentu nacházely největší počty druhů megafauny, neboť byly nejméně postiženy vymíráním v pleistocénu.

Africké geografické rekordy

Dějiny

Pravěk (2 000 000 – 5 000 let př. n. l.)

Afrika je nejstarším obydleným územím na Zemi a všeobecně se má za to, že lidský druh se vyvinul na území dnešního afrického kontinentu. Před 30 miliony let žil v oblasti dnešního egyptského města Fajjúm předek člověka pojmenovaný Aegyptopithecus. Zhruba před 6–8 miliony let se na území Afriky oddělila vývojová větev moderních šimpanzů (Panina) a lidí (Hominina).^[21] Mezi první příslušníky samostatné lidské vývojové linie po oddělení od předků šimpanzů by mohly patřit rody Sahelanthropus, Orrorin a Ardipithecus, nalézané v Čadu, Keni a Etiopii.^[22]

Před 4,2–1,3 miliony let pak obývaly východní, střední i jižní Afriku různé druhy rodu Australopithecus a zhruba před 2,5 miliony let se objevili i první zástupci rodu Homo.^[23]

Prvními typy byly prvotní formy Homo habilis (člověk zručný) a Homo rudolfensis (člověk východoafrický), kteří byli předky druhu Homo ergaster (člověk zručný), jež se začal objevovat v období 1,8 milionu let př. n. l. Tento druh již používal oheň a pěstní klín. Na území dnešní Keni a Tanzanie se nalezly pozůstatky druhů Homo erectus (člověk vzpřímený) a Homo heidelbergensis (člověk heidelberský). Archaický hominin Homo naledi žil před 300 000 v Africe vedle prvních moderních lidí druhu Homo sapiens.^[24] Nálezy druhu Homo sapiens (člověk moudrý), které byly objeveny po celém kontinentu, vykazují rysy typické pro budoucí typ afrického pravěkého člověka.^[25]

Nejstarší nalezené africké jeskynní malby sahají do období 50 000 let př. n. l. Důkazy o výrobě nástrojů naznačují, že je afričtí pravěcí lidé vyráběli již v období 38 000–26 000 let př. n. l. Neolit započal v období 8 000 let př. n. l., v něm je již užívána mikrolitická industrie (pomongwaská, nachikufanská a další kultury). Hlavní rozkvět měla industrie v údolí Nilu, v dnešní západní Nigérii a v pralesích dnešního Kamerunu. V téže době si severoafrické kultury osvojily hrnčířství a chov dobytka, a přešly k zemědělství. O tisíc let později se neolitická revoluce začala šířit také do subsaharské Afriky. Hlavními plodinami tehdy byly čirok a proso.^[26]

V období 6 000 let př. n. l. je možné začít mluvit o odlišných lidských typech:

• sansko-khoinský, který žil ve stepích jižní a východní Afriky,
• pygmejský, jenž žil v tropických lesích,
• negroidní v subsaharské Africe,
• eurasijský mediterrání v severní Africe.

V období 5 000 let př. n. l. se z Asie rozšířil chov koz a ovcí a začala vznikat první stálá sídla, jako Fajjúm. S blížícím se přelomem našeho letopočtu začali Afričané užívat železo. Od 1. do 3. století n. l. již probíhala doba železná.^[27]

Starověk (5 000 př. n. l. – 500 n. l.)

Ve starověku se civilizace rozvíjely především na území severní Afriky a byly výrazně propojeny se starověkým Orientem. To platilo především pro říše v Núbii (města Meroe, Napata, Kerma) a pro starověký Egypt. Nejmocnější říší byl Egypt, který existoval s proměnlivým vlivem na tehdejší civilizace od období 3300 př. n. l. až do roku 343 př. n. l. Egypt byl první africkou státní formou – jeho základy byly položeny na území Horního Egypta, v Cenejském království, které později dobylo území Dolního Egypta a vytvořilo tak ucelený státní útvar.^[28] Ve 3. tisíciletí př. n. l. navázal Egypt obchodní spojení s východoafrickou zemí Punt.

V 7. století před naším letopočtem, během období řecké kolonizace, vznikly na území severní Afriky kolonie, například Naukratis, Kyréna nebo Apollonia. Tyto kolonie daly vzniknout oblasti Kyrenaika, což je část dnešní Libye. V severozápadní části Afriky vznikaly městské státy Féničanů, kupříkladu Kartágo. Pozdější civilizací bylo i východoafrické Aksumské království, které jako první africký stát ve čtvrtém století našeho letopočtu přijalo křesťanství.^[29] V 6. století n. l. křesťanství přijala i etnika žijící v Núbii (koptové a etiopové) a jejich víra dala vzniknout koptské a etiopské církvi.^[30]

Od roku 146 př. n. l. byla území Egypta a přímořské severní Afriky (berberské království Numidie, Kartágo či území kmene Libu) postupně dobyta Římany a vznikla římská provincie Afrika. Roku 439 zde založili království germánští Vandalové. V šestém století našeho letopočtu se toto území stalo provincií Byzantské říše a v 7. století důsledkem islámské expanze provincií Arabské říše. Zatímco Egypt byl Araby dobyt již roku 641, Maghreb až kolem roku 690.^[31]

Na území Sahelu vznikla města Tichit (Dhar Tichitt) a Walata jako zakládající centra obchodní transsaharské cesty. Město Tichit bylo ve 4. stol. n. l. začleněno do Ghanské říše. Okolo roku 300 př. n. l. došlo k založení další zastávky transsaharské stezky, města Djenné.

Subsaharské území bylo v tomto období civilizačně méně rozvinuté a místní státní útvary začaly vznikat až od devátého století našeho letopočtu. Zpracování železa, které bylo v severní Africe známo již před naším letopočtem, se v subsaharské Africe rozšířilo až v období mezi prvním a pátým stoletím našeho letopočtu. Ve starověku také začala migrace protobantuů a později Bantuů na území západní a jižní Afriky.^[32]

Období samostatného vývoje

V období od zhruba 500 n. l. do 1500 n. l. lze mluvit o samostatném vývoji Afriky či o africkém středověku. V severní Africe se reformovaly staré říše a ve 12. století vzniklo například Etiopské císařství. V 7. století došlo k masivní arabské migraci do severní Afriky, která pokračovala mezi 7. a 9. stoletím jižně podél Rudého moře. Důsledkem islámské expanze došlo v Egyptě a Núbii k rychlé arabizaci, ale jen k pozvolné islamizaci. V Maghrebu byl postup Arabů pomalejší a docházelo zde naopak k rychlé islamizaci, ale pomalé arabizaci. Berbeři dlouho odmítali arabskou nadvládu a v 11. století dynastie Almorávidů zcela ovládla západní část severní Afriky (dnešní Maroko a jih Španělska). Po nich nastoupily další berberské dynastie, Almohadové, Marínovci a Vattásovci. Arabové se v této oblasti dostali k moci až v 16. století s nástupem dynastie Saadů (po nich již nastoupili Alawité, kteří vládnou Maroku dodnes). Od 10. století se ze západu severní Afriky (hlavním městem bylo Mahdia, ležící v dnešním Tunisku) rozpínal arabský Fátimovský chalífát (vyznávající učení Ismá'ílíja), který postupně ovládl severní Afriku, Levantu a Hidžáz. Ve 12. století se nadvlády nad severní Afrikou znovu chopili blízkovýchodní Arabové pod vedením kurdské dynastie Ajjúbovců a ve třináctém století byl ustaven Mamlúcký sultanát.^[33] Mezi 13. a 14. století proběhla druhá vlna arabské migrace, tentokrát na území dnešních států Súdán a Čad.^[34] V 15. a 16. století severní Afriku dobyli Osmané.

V této historické etapě vznikla na území subsaharské Afriky celá řada nových státních útvarů. Epicentra zrodů států v subsaharské Africe lze seřadit do pěti oblastí:^[35]

1. Oblast dnešního Súdánu, Sahelu a Senegalu
   • Ghanská říše, rozmach v 6. století
   • Mezi řekou Niger a Čadským jezerem nejpozději od 9. století působily Hauské městské státy (existovaly až do 19. století, kdy byly začleněny do Sokotského sultanátu)
   • říše Kanem, v 9. století
   • říše Tekrúr, v 9. století
   • říše Mali, v 11. století
   • Mossijská království, 12. století
   • Songhajská říše, v 15. století
   • říše Bagírmi, Wadaj a Wolof, ve 14. století
2. Oblast meziříčí řek Limpopo a Zambezi
   • království Mutapa či Monomotapa, v 15. století
   • v jižní Africe bylo prvním státem království Mapungubwe, které existovalo mezi 11. a 12. stoletím. Po jeho pádu v regionu dominovalo království Velké Zimbabwe
3. Konžská pánev
   • Konžské království, ve 14. století
   • státy Lumbů a Lundů, v 15. století
4. Pásmo guinejského pobřeží
   • městské státy Akanů, Fonů či Eweů, ve 12. až 15. století
   • říše Ojo neboli říše Jorubů, v 15. století
   • Beninská říše, v 12. až 19. století
5. Oblast Velkých jezer
   • království Buňoro-Kitara, v 15. století
   • Buganda, ve 14. století
   • Rwanda, v 15. století

Konec samostatného vývoje

Zatímco severní Afrika byla Evropanům známa již od starověku, objevování subsaharské Afriky začalo až v 15. století v tzv. Věku zámořských objevů. Evropané se soustředili především na vytváření přístavů a obchodních stanic v přímořských částech Afriky. Objevování vnitrozemí bylo v této době ponecháno arabským obchodníkům s otroky. Historici odhadují, že arabský obchod s otroky znamenal odvlečení až 18 milionů Afričanů z území navazujících na transsaharskou cestu. Evropané do vnitrozemí pronikli až v 19. století, nicméně do obchodování s otroky se zapojili již v období raného novověku. Podle odhadů v období 15. až 19. století Evropané zajali a přes Atlantik odvezli mezi 7 a 12 miliony Afričanů. Cílovou destinací byly hlavně Karibik a území USA. Na obchodu s otroky participovaly lokální království (např. Dahomejské království nebo říše Oyo, které měly na otroctví postavené své hospodářství). Nicméně zájem o nové otroky v 19. století již upadal a obchod s nimi přestával být výnosný. Tomu dopomohly i nové zákony zakazující otroctví (například ve Spojeném království v roce 1833 s výjimkami a roku 1843 zcela, v USA roku 1863). Do poloviny 19. století bylo Evropany iniciováno a podepsáno padesát dohod s lokálními africkými vládci o zákazu obchodování s otroky. V Mauritánii, kde bylo otroctví zrušeno v roce 1981, žije stále (v roce 2020) v otroctví až 600 tisíc lidí.^[36]

Mezi lety 1881 a 1914 proběhl tzv. závod o Afriku, kdy si evropské dobové mocnosti rozdělily 90 % území Afriky (do roku 1870 přitom zabraly pouze 10 % území). V roce 1914 byly jedinými dvěma nezávislými státy Etiopie a Libérie. Diplomatická dohoda o rozdělení Afriky byla dojednána na Berlínské konferenci (1884–1885). Hlavními kolonizátory byly Francouzská republika, Britské impérium a Portugalské království. Svůj podíl však získaly i Belgické království, Italské království a Německé císařství.

Africké státy tím přešly plně do správy evropských mocností, které do území nasadily vlastní správce, úředníky a vojáky. V koloniích zaváděly své úřední jazyky, měny, místní názvy a zvyky. Většinu kvalifikované práce mohli vykonávat jen Evropané, kteří se rovněž stali vlastníky většiny půdy a přírodních zdrojů. Ekonomiky kolonií navázaly výhradně na své vlastní trhy. Na dříve pestře rozdělených kmenových a etnických celcích vznikaly ohromné koloniální správní celky (viz belgické, britské, francouzské, německé, italské, španělské nebo portugalské kolonie).

Moderní dějiny

Od začátku 20. století probíhal proces dekolonizace. V roce 1910 získala, jako první koloniální stát, jistou podobu nezávislosti Jihoafrická unie. Do roku 1961 však zůstávala britským dominiem. V roce 1961 byla vyhlášena Jihoafrická republika (JAR) a byla potvrzena její plná nezávislost na Spojeném království. Nicméně již od roku 1948 v JAR platil rasově-segregační režim apartheidu, který původní obyvatelstvo uzavíral ve vyhrazeném území tzv. bantustanů a nepřiznával jim stejná politická práva jako evropskému obyvatelstvu země. Režim padl až v roce 1994.

V získávání nezávislosti následovaly: Egyptské království (1922) a Kyrenaika (1949). První tři státy byly původně koloniemi Spojeného království, které se kolonií začalo zříkat nejdříve. V 50. letech 20. století získaly nezávislost ještě Libyjské království (1951), Súdán (1956), Tunisko (1956), Maroko (1956–1958), Ghana (1957) a Guinea (1958). Nejvíce států získalo nezávislost roku 1960 (Rok Afriky), kdy získalo nezávislost dalších 14 států. V 60. letech se tedy svých nároků musely vzdát i ostatní koloniální velmoci. Nejdéle si své kolonie drželo Portugalsko, a to až do 70. let, kdy se jich neochotně vzdalo až po krvavých válkách.

Od 50. let 20. století se nespokojené nálady v podmaněných státech i v důsledku oslabení evropských mocností po druhé světové válce obrátily v řadu bojů za nezávislost. Mnoho z nich se proměnilo do regulérních válek, například povstání Mau Mau v Keni (1952–1960), Alžírská válka (1954–1962), portugalská koloniální válka, angolská válka za nezávislost (1961–1974), válka za nezávislost Namibie (1966–1990) a další. Války obvykle vedly k vyhlášení nezávislosti a k nedemokratickým režimům afrického nacionalismu. V logice bipolárního světa studené války se nové režimy musely přimknout k jedné z velmocí, ke Spojeným státům americkým nebo Sovětskému svazu. Vzhledem k nenávisti k bývalým kolonizátorům ze západní Evropy nové režimy raději volily ekonomickou a vojenskou spolupráci se SSSR podmíněnou přechodem k socialismu. Úpadek SSSR v 80. letech 20. století vedl – často tytéž vládce, kteří dříve hlásali socialismus – k příklonu k západním státům a k navázání obchodních styků se západními investory.^[37]

Kvůli rozvráceným ekonomikám odstřiženým od evropských trhů, odlivu kvalifikovaných pracovníků, svárům mezi různorodými etniky uzavřenými v koloniálních hranicích a dalším problémům se dekolonizované země často propadaly do ozbrojených konfliktů a občanských válek. Šlo např. o následující konflikty, které nezřídka vypukly ihned po ukončení válek za nezávislost:

• občanská válka v Rhodesii (1964–1979)
• nigerijská občanská válka (1967–1970)
• občanská válka v Angole (1975–2002)
• občanská válka v Čadu (1979–1982)
• občanská válka v Mosambiku (1976–1992)
• občanská válka ve Rwandě (1990–1993), jež vyústila v genocidu etnika Tutsiů
• první (1955–1972) a druhá súdánská občanská válka (1983–2005)
• občanská válka v Somálsku (1991–současnost)
• první (1996–1997) a druhá válka v Kongu (1998–2003)
• první (2002–2007) a druhá občanská válka v Pobřeží slonoviny (2010–2011)
• konflikt v Dárfúru (2003–současnost)
• válka v deltě Nigeru (2004–současnost)
• a další

Od roku 2010 se Nigérie a okolní státy potýkají s vlnou teroristických útoků islamistické skupiny Boko Haram vyznávající wahhábismus a salafíju.

Mezi lety 2010 až 2012 otřásla arabskou severní Afrikou vlna protestů, povstání a revolucí zvaná Arabské jaro. Politické otřesy v regionu vedly k odstoupení či svržení hlav států v Egyptě, Libyi a Tunisku. V Libyi vzápětí vypukla občanská válka (2011), která vedla k pádu dosavadního režimu Muammara Kaddáfího, a následně další občanská válka (2014–současnost) mezi čtyřmi stranami soupeřícími o moc.

Od roku 2020 probíhá vlna vojenských převratů ve frankofonních zemích Afriky (zejména v pásu Sahelu). K převratům došlo v Guineji, Mali, Súdánu, Čadu, Burkina Fasu, Nigeru a Gabonu. Někteří analytici dávali vinu za převraty tzv. politice Francafrique, tj. jistému neokoloniálnímu chování Francie ve svých bývalých koloniích. Dle této teorie vyvíjela Francie snahy o vojenskou a ekonomickou podporu vládců, kteří zajišťovali vliv a zájmy Francie v tamních zemích, a to bez ohledu na zájmy obyvatel.^[38][39] Jiní ukazovali na destabilizaci regionu způsobenou Ruskem prostřednictvím Wagnerovy skupiny. Ta operuje v celé řadě afrických zemí, například ve Středoafrické republice, Mali, Nigeru nebo v Sudánu.^[40]

Demografie

Africká populace se zvýšila z 229 milionů v roce 1950 na 630 milionů v roce 1990,^[41] a na více než 1,1 miliardy v roce 2013.^[42] Odhady mluví o budoucím nárůstu populace v Africe, kdy by v roce 2050 měla mít 2,4 miliardy a v roce 2100 až 4,18 miliardy obyvatel.^[42][43] Populační růst by měl probíhat především v zemích subsaharské Afriky. Při současném trendu by se střední délka života měla ze současných 59 let posunout na 70 let v roce 2050.^[42] Afrika tak má velmi mladou populaci. Každoročně zde rodí 16 milionů mladistvých matek (ve věku 15 až 19 let) a obdobnému počtu dívek je zde odepřeno školní vzdělávání.^[44] Současně aktuální průměr počtu dětí je v Africe 5,2 na jednu matku (oproti 1,6 v Evropě).^[43] Pouze 56 % obyvatel je v tzv. produktivním věku.^[42]

Obyvatelstvo Afriky tvoří převážně černoši. Zimbabwe a Jihoafrická republika si udržují malé, ale významné menšiny bělochů a Asiatů. Státy v severní Africe mají arabské většiny.

Afrika je domovem celé škály různých náboženských skupin. Křesťanství a islám jsou výrazně zastoupeny v mnoha zemích, zatímco další země si udržují regionálně jedinečné kmenové zvyky a obyčeje.

Etnika

Mluvčí bantuských jazyků (Bantuové) dominují v jižní, centrální a jihovýchodní Africe. Ve starověku migrovali ze své původní domoviny v západní Africe a rozšířili se takřka po celé subsaharské Africe. V části východní Afriky žijí mluvčí nilských jazyků. Na východě, v oblasti Svahilského pobřeží, žijí mluvčí svahilštiny a roztroušeně také zbylí domorodí obyvatelé jižní Afriky, Křováci (Khoisan) a Pygmejové. V jihozápadní Africe žijí Khoikhoiové.

V západní Africe žijí především mluvčí nigerokonžských jazyků (Jorubové, Igbo, Fulbové, Akani, Wolofové a Mandinkové), v menšině i mluvčí nilosaharských jazyků (Songhajci, Kanurijci a Zarma). Žijí zde i mluvčí hauštiny.

Obyvatelé severní Afriky se skládají ze tří hlavních domorodých skupin: Berbeři na severozápadě, Egypťané na severovýchodě a mluvčí nilosaharských jazyků na východě. V sedmém století do oblasti přišli Arabové a rozšířili zde arabštinu a islám. Ve starověku zde pobývali i Féničané, Hyksósové, Alani, Řekové, Římané a Vandalové. Berbeři dnes žijí především v Maroku a Alžírsku. Kočovný kmen berberů Tuaregové žije v severních oblastech Sahary.

V Africkém rohu žijí především Amharové a Tigrajové, kteří mluví semitskou větví afroasijských jazyků. Oromové a Somálci hovoří kušitskou větví afroasijských jazyků.

Před dekolonizací, která začala v 60. letech 20. století, žilo v Africe mnoho Evropanů. Nicméně během 60. až 80. let, poté, co africké země získaly nezávislost, jich řada odcestovala zpět do Evropy (například sto tisíc Evropanů z Belgického Konga v roce 1960, v roce 1962 milion tzv. Černých noh, tedy evropských obyvatel Alžírska, nebo v roce 1975 přibližně půl milionu Portugalců z Angoly a Mosambiku). Aktuálně žije v Africe pět milionů bílých obyvatel s evropskými kořeny, z toho 4,6 milionu v JAR. V Namibii, bývalé německé kolonii, žije stále německá menšina.^[45]

Od dob evropské kolonizace Afriky zde žijí i Asiaté, především obyvatelé indického subkontinentu, kteří byli dovezeni do britských kolonií.

Jazyky

Nejpřesnější odhady hovoří o přibližně tisíci jazyků na území Afriky. Hlavní rodiny jazyků jsou čtyři:

• Afroasijské jazyky jsou rodinou asi 240 jazyků, kterými mluví asi 285 milionů lidí žijících na území severní Afriky, západní Afriky, Sahelu a jihozápadní Asie.
• Nilosaharské jazyky jsou rodinou obsahující více než sto jazyků, kterými mluví 30 milionů lidí. Hlavní oblasti těchto jazyků jsou: Čad, Súdán, Etiopie, Uganda, Keňa a severní Tanzanie.
• Nigerokonžské jazyky, kterými mluví asi 350 milionů lidí, jsou rodinou pokrývající velkou část subsaharské Afriky. Jde pravděpodobně o největší jazykovou rodinu světa, co do počtu jazyků.
• Kojsanské jazyky obsahují asi 15 jazyků, kterými mluví v jižní Africe přibližně 360 000 lidí. Mnoho těchto jazyků je ohroženo. Lidé z kmenů Kojkojnů a Sanů jsou považováni za původní obyvatele těchto částí Afriky.

Vlivem kolonialismu africké státy přijaly evropské úřední jazyky (angličtina, francouzština, portugalština, španělština, afrikánština). Důležitým jazykem, především v severní Africe, je i arabština. Domorodými jazyky se tak mluví především v běžných stycích. Některé domorodé jazyky si udržely status úředních jazyků (například svahilština, jorubština, igboština nebo hauština).

Náboženství

V Africe jsou nejvíce rozšířená náboženství křesťanství a islám. Podle Encyklopedie Britanika je nejrozšířenější křesťanství (45 % obyvatel) následované islámem (40 %), podle World Book Encyclopedia je pořadí největších náboženství obrácené. Zbylých 15 % Afričanů vyznává většinou tradiční domorodá náboženství či nějaké další (nejčastěji bahá'í, judaismus, hinduismus).

Křesťanství proniklo do Afriky ve starověku a rychle se stalo dominantním vyznáním v Severní Africe v oblastech pod vlivem římské říše. Severní Afrika tehdy byla jednou z klíčových částí křesťanské civilizace, mimo jiné z ní vzešli minimálně tři papežové a tři učitelé církve.

V 7. století pronikl do těchto oblastí islám, jehož vyznavači Severní Afriku postupně dobyli a podrobili si původní, převážně křesťanskou populaci. Ta pak slábla, zatímco islám sílil. Do dnešních dnů se ve významné míře dochovala především v Egyptě a na severovýchodě Afriky (Etiopie). Křesťanství se dočkalo nové éry rozmachu za koloniální a postkoloniální éry, kdy je misionáři šířili v jižní, centrální a částečně i ve východní Africe. Tradiční náboženství dominují především na ostrovech (Madagaskar, Mauricius), ale i v zemích jako Togo nebo Tanzanie.

Kultura

Africká kultura je rozmanitá a pestrá, což je dáno různorodostí etnik žijících v Africe. Současná africká kultura je ovlivněna vnitřními i vnějšími vlivy. Afrika má dlouhou tradici, která sahá hluboko do starověku, ve výrobě uměleckých předmětů. Jako každá jiná, i africká kultura si vytvořila řadu mýtů a pověstí a také svůj folklór.

V oblasti literatury se mezi nejvýznamější spisovatele řadí několik laureátů Nobelovy ceny za literaturu. Mezi nimi například: Wole Soyinka (Nigérie, oceněn v roce 1986), Nagíb Mahfúz (Egypt, 1988), Nadine Gordimerová (Jihoafrická republika, 1991), John Maxwell Coetzee (Jihoafrická republika, 2003) nebo Abdulrazak Gurnah (Zanzibar, 2021). Zdroj:
>Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.