Island Ísland
vlajka znak
Hymna Lofsöngur
Geografie
Poloha Islandu
Hlavní město	Reykjavík
Rozloha	103 125 km² (107. na světě) z toho 2,67 % vodní plochy
Nejvyšší bod	Hvannadalshnjúkur (2 109,6 m n. m.)
Časové pásmo	+0
Poloha	65° s. š., 19° z. d.
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	343,359[1] (179. na světě, 2021)
Hustota zalidnění	3,2 ob. / km² (189. na světě)
HDI	▲ 0,949 (velmi vysoký) (4. na světě, 2019)
Jazyk	islandština (úřední)
Národnostní složení	Islanďané
Náboženství	63.5 % luteránské 11.6 % ostatní křesťané 21.5 % bez víry 1.3 % novopohanské (Ásatrú) 2.1 % ostatní náboženství
Státní útvar
Státní zřízení	parlamentní republika
Vznik	17. června 1944 (nezávislostí na Dánsku)
Prezident	Guðni Thorlacius Jóhannesson
Předseda vlády	Katrín Jakobsdóttir
Měna	Islandská koruna (ISK)
HDP/obyv. (PPP)	56 530 USD (18. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	352 ISL IS
MPZ	IS
Telefonní předvolba	+354
Národní TLD	.is
multimediální obsah na Commons

Island (islandsky Ísland) je severský ostrovní stát na stejnojmenném ostrově na pomezí Severního ledového a Severního Atlantského oceánu, s populací 343 000 lidí^[2][3] a rozlohou 103 125 km², z něj činí nejřidčeji zalidněný evropský stát.^[4] Největším městem je Reykjavík, který je i hlavním městem. Reykjavík a okolní oblasti na jihozápadě země obývají přes dvě třetiny populace. Ostrov je geologicky i vulkanicky aktivní. Ve vnitrozemí se nalézá náhorní plošina, která se vyznačuje pískovými a lávovými poli, horami a ledovci; nížinami protéká do moře mnoho ledovcových řek. Island je ohříván Golfským proudem a i přes vysokou zeměpisnou šířku těsně pod severním polárním kruhem má mírné klima.

Podle starověkého rukopisu Landnámabóku, osidlování Islandu začalo v roce 874, když se norský náčelník Ingolfur Arnarson stal prvním stálým osadníkem ostrova. V následujících stoletích se Norové a méně často další Skandinávci stěhovali na Island, spolu se svými otroky Gaelského původu.

Ostrov byl řízen jako nezávislé společenství pod Althingem, jedním z nejstarších fungujících zákonodárných sborů na světě. Po období občanských sporů přistoupil Island ve 13. století pod norskou vládu. Založením Kalmarské unie se v roce 1397 spojilo království Norska, Dánska a Švédska. Island se tudíž stal součástí této unie a v roce 1523, po odchodu Švédska z ní, dostal se pod dánskou nadvládu. Počínaje rokem 1550 počalo dánské království násilně prosazovat luteránství, Island však zůstal vzdáleným polokoloniálním územím, na kterém se dánské instituce příliš neprojevovaly.

V návaznosti na francouzskou revoluci a napoleonské války se formoval boj Islandu za nezávislost, který vyvrcholil vyhlášením nezávislosti v roce 1918 a založením republiky v roce 1944. Ačkoli činnost Althingu byla v letech 1799 až 1845 pozastavena, ostrovní republice bylo připsáno zachování nejstaršího a nejdelšího parlamentu na světě.

Až do 20. století se Island do značné míry spoléhal na rybolov a zemědělství. Industrializace rybolovu a pomoc Marshallova plánu po druhé světové válce přinesly prosperitu a Island se stal jedním z nejbohatších a nejrozvinutějších států na světě, k čemuž výrazně přispěl dostatek levné vodní a geotermální energie. V roce 1994 se stal součástí Evropského hospodářského prostoru; to dále diverzifikovalo ekonomiku na odvětví, jako jsou finance, biotechnologie a výroba.

Island má tržní ekonomiku s relativně nízkými daněmi ve srovnání s ostatními zeměmi OECD^[5] a také s nejvyšším členstvím v odborech na světě. Udržuje severský systém sociálního zabezpečení, který poskytuje svým občanům univerzální zdravotní péči a terciární vzdělávání.^[6] Island zaujímá vysoké místo v ekonomické, demokratické a sociální stabilitě i rovnosti a řadí se na třetí místo na světě s průměrným bohatstvím na dospělého. V roce 2020 byla podle indexu lidského rozvoje OSN hodnocena jako šestá nejrozvinutější země na světě a je na prvním místě ve světovém indexu míru. Island funguje téměř úplně na obnovitelné energii.

Islandská kultura je založena na národním skandinávském dědictví. Většina Islanďanů jsou potomci severských a gaelských osadníků. Islandština, severogermánský jazyk, pochází ze starozápadní norštiny a úzce souvisí s faerštinou. Kulturní dědictví země zahrnuje tradiční islandskou kuchyni, islandskou literaturu a středověké ságy. Island má nejmenší populaci ze všech členů NATO a je jediný bez stálé armády s lehce ozbrojenou pobřežní stráží.

Etymologie

Ságy Islanďanů říká, že Nor jménem Naddod (nebo Naddador) byl prvním Seveřanem, který se dostal na Island, a v 9. století jej pojmenoval Snæland neboli „sněhová země“, protože sněžilo. V návaznosti na Naddoda dorazil Švéd Gardar Svavarsson, a tak se poté ostrov jmenoval Gardarshólmur, což znamená „Gardarův ostrov“.

Pak přišel Viking jménem Flóki Vilgerðarson; jeho dcera se utopila na cestě, pak jeho dobytek vyhladověl k smrti. Ságy říkají, že poněkud skleslý Flóki vylezl na horu a viděl fjord (Arnarfjörður) plný ledovců, což ho vedlo k tomu, že ostrov dostal své nové i současné jméno.^[7] Představa, že si islandští vikingští osadníci vybrali toto jméno, aby zabránili přesídlení jejich zeleného ostrova, je mýtus.^[7]

Dějiny

Prvními obyvateli Islandu byli pravděpodobně Norové a Keltové (irští a skotští), kteří přicházeli koncem 9. a v 10. století. Vikinští náčelníci zakládali tzv. „thingy“, což byly místní sněmy, které veřejně urovnávaly spory a konflikty mezi osadníky. Kolem roku 930 byl založen Althing a tento národní sněm můžeme pokládat za nejstarší evropský parlament. Když v Norsku, k němuž měl Island kulturně i geograficky blízko, prosadil Olaf Trygvason (norský král v letech 995–1000) šíření křesťanství tou nejtvrdší metodou, pokoušeli se jeho misionáři na Islandu postupovat stejně a ničili především pohanské svatyně. Sněm Althing je prohlásil za psance a vyhlásil, že každý, kdo se bude rouhat bohům, má být vypovězen. Olaf dal zatknout Islanďany přebývající v Norsku a hrozil, že pokud Island nepřijme křesťanství, budou rukojmí popraveni. V důsledku toho přijal Althing v letech 999–1000 kompromisní zákon, že se všichni Islanďané dají pokřtít, že však bude i nadále dovoleno obětovat bohům, ovšem v soukromí.^[8] Ve 13. století se islandští náčelníci podrobili norské nadvládě, v roce 1397 se Island společně s Norskem dostal pod nadvládu Dánska a poté následovalo dlouhé období hospodářského úpadku. Až v roce 1874 byla dosažena autonomie. V roce 1783 došlo v jižní části ostrova k erupci několika desítek menších sopek v okolí sopky Laki, které měly za následek hladomor a vymření až 25 % tehdejší populace Islandu.^[9]

Následky výbuchu sopky Askja v roce 1875 zničily islandskou ekonomiku a způsobily velký hladomor. Během následujících 25 let 20 % obyvatelstva Islandu emigrovalo, hlavně do Kanady a Spojených států.

Poté se hospodářská situace země začala pomalu zlepšovat.

874–1262: Usazování a společenství

Podle Landnámabóka i Íslendingabóka žili na Islandu před příchodem skandinávských osadníků mniši známí jako Papaři, možná členové iroskotské mise. Nedávné archeologické vykopávky odhalily ruiny chatky v Hafniru na poloostrově Reykjanes. Radiokarboová metoda datování naznačuje, že bylo opuštěno někdy mezi lety 770 a 880. V roce 2016 odkryli archeologové ve Stöðvarfjörðuru dlouhý dům s datem do roku 800.^[10]

Švédský vikingský průzkumník Gardar Svavarsson jako první obeplul Island v roce 870 a zjistil, že se jedná o ostrov.^[11] Zůstal přes zimu a postavil dům v Húsavíku. Garðar odešel následující léto, ale jeden z jeho mužů, Náttfari, se rozhodl zůstat se dvěma otroky. Náttfari se usadil na místě, které je nyní známé jako Náttfaravík a on a jeho otroci se stali prvními trvalými obyvateli Islandu.^[12]

Severskonorský náčelník Ingolfur Arnarson postavil svou usedlost v dnešním Reykjavíku v roce 874. Ingólfura následovalo mnoho dalších emigrantských osadníků, převážně Skandinávci a jejich otroci, z nichž mnozí byli Irové nebo Skotové. Do roku 930 byla získána většina orné půdy na ostrově; k regulaci Islandského společenství bylo založeno zákonodárné a soudní shromáždění Althing. Nedostatek orné půdy sloužil také jako podnět k osídlení Grónska počínaje rokem 986. Období těchto raných osídlení se shodovalo se středověkým klimatickým optimem, kdy byly teploty podobné teplotám z počátku 20. století.^[13] V této době bylo asi 25% Islandu pokryto lesy, ve srovnání s 1% v současnosti. Křesťanství bylo přijato konsenzem kolem let 999–1000, ačkoli severské pohanství mezi segmenty populace přetrvávalo ještě několik let.^[14]

Středověk

Islandské společenství vydrželo až do 13. století, kdy se politický systém navržený původními osadníky ukázal být neschopný vyrovnat se s rostoucí mocí islandských náčelníků.^[15] Vnitřní boje a občanské spory Sturlungské éry vedly k podpisu Staré smlouvy v roce 1262, která ukončila společenství a dostala Island pod norskou korunu. Držení Islandu přešlo z Norského království (872–1397) na Kalmarskou unii v roce 1415, kdy byla sjednocena království Norska, Dánska a Švédska. Po rozpadu unie v roce 1523 zůstal jako součást Dánska – Norska závislostí na Norsku.

Neplodná půda, sopečné erupce, odlesňování a nelítostné klima přispěly ke krutému životu ve společnosti, kde obživa téměř výhradně závisela na zemědělství. Černá smrt proběhla Islandem dvakrát, nejprve v letech 1402–1404 a znovu v letech 1494–1495.^[16] První ohnisko zabilo 50% až 60% populace a druhé 30% až 50%.^[17]

Reformace a období raného novověku

Kolem poloviny 16. století začal v rámci protestantské reformace dánský král Kristián III. Dánský vnucovat luteránství všem svým poddaným. Jón Arason, poslední katolický biskup v Hólaru, byl sťat v roce 1550 spolu se dvěma svými syny. Země se následně stala oficiálně luteránskou a luteránství od té doby zůstalo dominantním náboženstvím.

V 17. a 18. století zavedlo Dánsko na Island přísná obchodní omezení. Přírodní katastrofy, včetně sopečných výbuchů a nemocí, přispěly ke snižování populace. V létě 1627 se Berberští piráti dopustili událostí na Islandu známé jako turecké únosy, při nichž byly stovky obyvatel odvezeny do otroctví v severní Africe a desítky zabity; toto byla jediná invaze v islandské historii, která způsobila ztráty.^[18][19] Velká epidemie pravých neštovic v 18. století zabila přibližně třetinu populace.^[20][21] V roce 1783 vybuchla sopka Laki s ničivými účinky.^[22] V letech následujících po erupci, známé jako Mlhavé strádání (islandsky: Móðuharðindin), uhynula více než polovina všech hospodářských zvířat v zemi. Přibližně čtvrtina populace zemřela hladem v následném hladomoru.^[23]

1814–1918: Hnutí za nezávislost

V roce 1814, po napoleonských válkách, bylo Dánsko-Norsko rozděleno na dvě samostatná království prostřednictvím smlouvy z Kielu, ale Island zůstal závislý na Dánsku. Po celé 19. století se klima země stále zhoršovalo, což vedlo k masové emigraci do Nového světa, zejména do oblasti Gimli v Manitobě v Kanadě, která byla někdy označována jako Nový Island. Asi 15 000 lidí emigrovalo, z celkového počtu 70 000 obyvatel.^[24]

V první polovině 19. století vzniklo národní povědomí, inspirované romantickými a nacionalistickými myšlenkami z kontinentální Evropy. Islandské hnutí za nezávislost se formovalo v padesátých letech devatenáctého století pod vedením Jóna Sigurðssona na základě narůstajícího islandského nacionalismu inspirovaného Fjölnismennem a dalšími dánsky vzdělanými islandskými intelektuály. V roce 1874 poskytlo Dánsko Islandu ústavu a omezenou samosprávu. Toto bylo rozšířeno v roce 1904 a Hannes Hafstein sloužil jako první ministr pro Island v dánském kabinetu.

1918–1944: Nezávislost a Islandské království

Dánsko-islandský akt Unie, dohoda s Dánskem podepsaná 1. prosince 1918 a platná po dobu 25 let, uznala Island jako plně suverénní a nezávislý stát v personální unii s Dánskem. Vláda Islandu zřídila v Kodani velvyslanectví a po konzultaci s Althingem požádala Dánsko, aby jejím jménem provedlo určité záležitosti obrany a zahraničních věcí. Dánská velvyslanectví po celém světě vykázala dva erby a dvě vlajky: vládu Dánského království a vládu Islandského království. Právní postavení Islandu se stalo srovnatelným s postaveními zemí patřících ke Společenství národů, jako je Kanada, jejichž panovníkem je král Karel III.

Během druhé světové války se Island připojil k Dánsku při prosazování neutrality. Po německé okupaci Dánska dne 9. dubna 1940 Althing nahradil krále regentem a prohlásil, že islandská vláda převezme kontrolu nad jeho vlastní obranou a zahraničními záležitostmi.^[25] O měsíc později provedly britské ozbrojené síly operaci Fork, invazi a okupaci země, čímž porušily islandskou neutralitu.^[26] V roce 1941 vyzvala islandská vláda, přátelská k Británii, tehdejší neutrální Spojené státy, aby převzaly jeho obranu, aby Británie mohla použít svá vojska jinde.^[25] Američané na Islandu vybudovali především letiště u města Keflavík a rozmístili na ostrově radarové stanice. Díky Američanům se rapidně snížila nezaměstnanost. V době nejvyššího stavu měly USA na Islandu 47 000 vojáků.

1944–1999: Islandská republika

Dne 31. prosince 1943 vypršel dánsko-islandský zákon o unii po 25 letech. Počínaje 20. květnem 1944 Islanďané hlasovali čtyřdenním plebiscitem o tom, zda ukončit personální unii s Dánskem, zrušit monarchii a nastolit republiku. Hlasování o ukončení unie bylo 97% a 95% ve prospěch nové republikánské ústavy.^[27] Island se formálně stal republikou dne 17. června 1944, přičemž jeho prvním prezidentem byl Sveinn Björnsson. Král Kristián X. poslal k tomuto dni telegram, v němž vyjádřil politování nad tím, že se s ním islandský lid rozchází za těchto poměrů, ale popřál mu vše nejlepší. Změna ústavy spočívala převážně v nahrazení slova král slovem prezident.

V roce 1946 opustily spojenecké obranné síly USA Island. Národ se formálně stal členem NATO dne 30. března 1949, uprostřed domácích kontroverzí a nepokojů. Dne 5. května 1951 byla podepsána obranná dohoda se Spojenými státy. Američtí vojáci se vrátili na Island jako Islandské obranné síly a zůstali po celou dobu studené války. USA stáhly poslední ze svých sil dne 30. září 2006.

Island během druhé světové války prosperoval. Okamžitě po poválečném období následoval výrazný ekonomický růst, tažený industrializací rybářského průmyslu a programem Marshallova plánu USA, díky kterému Islanďané obdrželi největší pomoc na obyvatele ze všech evropských zemí.^[28][29] Od roku 1971 byly z Dánska postupně navráceny islandské rukopisy.

Sedmdesátá léta byla poznamenána Tresčími válkami - několik sporů se Spojeným královstvím ohledně prodloužení rybolovných omezení Islandem na 370 km na moři. Island uspořádal v roce 1986 v Reykjavíku summit mezi americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a sovětským premiérem Michailem Gorbačovem, na kterém podnikli významné kroky k jadernému odzbrojení. O několik let později se Island stal první zemí, která uznala nezávislost Estonska, Lotyšska a Litvy, když se odtrhly od SSSR. V průběhu 90. let země rozšířila svoji mezinárodní roli a vyvinula zahraniční politiku zaměřenou na humanitární a mírové účely. Za tímto účelem poskytl Island pomoc a odborné znalosti různým intervencím NATO v Bosně, Kosovu a Iráku.^[zdroj?

Island vstoupil do Evropského hospodářského prostoru v roce 1994, poté byla ekonomika výrazně diverzifikována a liberalizována. Mezinárodní hospodářské vztahy se dále prohloubily po roce 2001, kdy nově deregulované islandské banky začaly zvyšovat velké objemy zahraničního dluhu, což přispělo k 32% nárůstu hrubého národního příjmu Islandu v letech 2002 až 2007.^[4]

21. století: Islandská republika

Hospodářský rozmach a krize

V letech 2003–2007, po privatizaci bankovního sektoru za vlády Davida Oddssona, se Island posunul směrem k ekonomice založené na mezinárodním investičním bankovnictví a finančních službách.^[30] Rychle se z něj stala jedna z nejprosperujících zemí světa, ale těžce ho zasáhla velká finanční krize.^[30] Krize vyústila v největší migraci z Islandu od roku 1887, s čistou emigrací 5 000 lidí v roce 2009 a v pád vlády premiéra Geira Haardeho.^[31] Islandská ekonomika se stabilizovala za vlády Jóhanny Sigurðardóttirové a v roce 2012 vzrostla o 1,6%.^[32] Středo-pravá Strana nezávislosti byla ve volbách v roce 2013 vrácena k moci v koalici s Progresivní stranou.^[33] V následujících letech došlo na Islandu k prudkému nárůstu cestovního ruchu, protože se země stala oblíbenou prázdninovou destinací. V roce 2016 odstoupil předseda vlády Sigmundur Davíð Gunnlaugsson poté, co byl zapleten do skandálu Panamských dokumentů.^[34] Předčasné volby v roce 2016 vyústily v pravicovou koaliční vládu Strany nezávislosti, Reformní strany a Světlé budoucnosti.^[35] Tato vláda padla, když strana Světlé budoucnosti opustila koalici kvůli skandálu s dopisem o podpoře odsouzeného dětského sexuálního delikventa poté, co otec tehdejšího předsedy vlády Bjarniho Benediktssona podpořil.^[36] Rychlé volby v říjnu 2017 přinesly k moci novou koalici složenou ze Strany nezávislosti, Progresivní strany a Hnutí zeleno-zelených v čele s Katrin Jakobsdóttir.^[37]

16. června 2009 podal Island přihlášku do Evropské unie,^[38] kterou následně 11. března 2015 stáhl a přístupové rozhovory byly zastaveny.^[39]

Geografie

Island je na křižovatce severního Atlantiku a Severního ledového oceánu. Hlavní ostrov je zcela na jih od polárního kruhu, který prochází malým islandským ostrovem Grímsey u severního pobřeží hlavního ostrova. Země leží mezi 63 a 68° severní šířky a 25 až 13° západní délky.

Island je blíže kontinentální Evropě než kontinentální Severní Americe, přestože je nejblíže Grónsku (290 km), ostrovu Severní Ameriky. Island je obecně zahrnut do Evropy z geografických, historických, politických, kulturních, jazykových a praktických důvodů.^{[40][41][42][43]} Geologicky ostrov zahrnuje části obou kontinentálních desek. Nejbližší pevninou Evropy jsou Faerské ostrovy (420 km); Jan Mayen (570 km, 350 mi); Shetlandy a Vnější Hebridy, oba asi 740 km; a skotská pevnina a Orkneje, oba asi 750 km. Nejbližší částí kontinentální Evropy je pevninské Norsko, vzdálené asi 970 km, zatímco pevninská Severní Amerika je vzdálená 2 070 km na severním cípu Labradoru.

Island je 18. největším ostrovem na světě a po Velké Británii druhým největším ostrovem v Evropě. (Ostrov Irsko je třetí.) Hlavní ostrov pokrývá 101 826 km², ale celá země má rozlohu 103 000 km², z čehož 62,7% tvoří tundra. Island obsahuje asi 30 menších ostrovů, včetně mírně osídleného Grímseye a souostroví Vestmannaeyjar. Jezera a ledovce pokrývají 14,3% jeho povrchu; pouze 23% je vegetativních.^[44] Největší jezera jsou vodní nádrž Þórisvatn: 83–88 km² a Þingvallavatn: 82 km²; mezi další důležitá jezera patří Lagarfljót a Mývatn. Jökulsárlón je nejhlubší jezero, 248 m.^[45]

Geologicky je Island součástí středoatlantického hřbetu, hřebene, kolem kterého se šíří oceánská kůra a formuje novou oceánskou kůru. Tato část středooceánského hřebene se nachází nad chocholem pláště, což způsobuje, že Island je subaeriální (nad hladinou moře). Hřeben označuje hranici mezi eurasijskou a severoamerickou deskou a Island byl vytvořen riftingem a narůstáním vulkanismu podél hřebene.^[46]

Mnoho fjordů přerušuje islandské pobřeží dlouhé 9 970 km, které je také místem, kde se nachází většina osad. Vnitrozemí, vysočina Islandu, je chladná a neobyvatelná kombinace písku, hor a lávových polí. Mezi hlavní města patří hlavní město Reykjavík spolu s odlehlými městy Kópavogur, Hafnarfjörður a Garðabær poblíž Reykjanesbær, kde se nachází mezinárodní letiště, a město Akureyri na severu Islandu. Na ostrov Grímsey za polárním kruhem je nejsevernější obydlí Islandu, zatímco na Kolbeinsey je nejsevernější bod Islandu.^[47] Island má tři národní parky: národní park Vatnajökull, národní park Snæfellsjökull a národní park Þingvellir.^[48] Země je považována za „silnou v oblasti ochrany životního prostředí“ a v indexu environmentálního výkonu Yale University z roku 2012 se umístila na 13. místě.^[49]

Topografie

Zejména střed a východ ostrova se nachází v dost velké nadmořské výšce, směrem k severnímu pobřeží vybíhají řekami oddělené hřbety. Nejvyšším vrcholem je Hvannadalshnjúkur, která je součástí ledovce Vatnajökull. Ve vnitrozemí se tyčí sopky Herðubreið (1682 m) a Askja (1510 m).

Geologie

Geologicky mladá země, Island je povrchovým vzezřením Islandské plošiny, velké magmatické provincie, která se formuje v důsledku vulkanismu z hotspotu Islandu a podél středoatlantického hřebene, který přes něj vede přímo. To znamená, že ostrov je vysoce geologicky aktivní s mnoha sopkami, včetně sopek Hekla, Eldgjá, ​​Herðubreið a Eldfell. Sopečná erupce Laki v letech 1783–1784 způsobila hladomor, který zabil téměř čtvrtinu obyvatel ostrova.^[50] Erupce navíc způsobila, že se nad většinou Evropy a částmi Asie a Afriky několik měsíců poté objevovaly mračna a opar a ovlivňovalo klima v jiných oblastech.

Island má mnoho gejzírů, včetně Geysiru, od kterého je odvozeno české slovo, a slavný Strokkur, který propukne každých 8–10 minut. Po fázi nečinnosti začal Geysir znovu propukat po sérii zemětřesení v roce 2000. Geysir od té doby ztichl a nevybuchne často.^[51]

Díky široké dostupnosti geotermální energie a využití mnoha řek a vodopádů pro vodní energii má většina obyvatel přístup k levné teplé vodě, vytápění a elektřině. Ostrov se skládá převážně z čediče, lávy s nízkým obsahem oxidu křemičitého spojené s výlevným vulkanismem, jak k tomu došlo také na Havaji. Island má však řadu vulkanických typů (kompozitní a puklinové), mnoho z nich produkuje více vyvinuté lávy, jako je ryolit a andezit. Island má stovky sopek s přibližně 30 aktivními vulkanickými systémy.

Surtsey, jeden z nejmladších ostrovů na světě, je součástí Islandu. Byl pojmenován po obrovi jménem Surtr a vzrostl nad oceánem v řadě sopečných erupcí mezi 8. listopadem 1963 a 5. červnem 1968.^[47] Pouze vědci, zkoumající růst nového života, mohou ostrov navštívit.^[47]

21. března 2010 vybuchla sopka v Eyjafjallajökull na jihu Islandu poprvé od roku 1821 a 600 lidí muselo uprchnout ze svých domovů.^[52] Další erupce dne 14. dubna přinutily stovky lidí opustit své domovy.^[53] Výsledný mrak sopečného popela přinesl velké narušení letecké dopravy po Evropě.^[54]

Další velká erupce nastala 21. května 2011. Tentokrát to byla sopka Grímsvötn, která se nachází pod hustým ledem největšího evropského ledovce Vatnajökull. Grímsvötn je jednou z nejaktivnějších islandských sopek a tato erupce byla mnohem silnější než aktivita Eyjafjallajökull z roku 2010, kdy se popel a láva vrhly do atmosféry do výšky 20 km a vytvořily tak velký mrak.^[55] Poslední erupce v podobě několika set metrové pukliny, ze které vytéká láva, nastala na začátku srpna 2022 z vulkánu Fagradalsfjall, který je 32 kilometrů od hlavního města a je v blízkosti mezinárodního letiště v Keflavíku.^[56]

Nejvyšší nadmořská výška pro Island je uvedena jako 2110 m v Hvannadalshnjúkur (64 ° 00 'severní šířky 16 ° 39' západní délky).

Podnebí

Podnebí islandského pobřeží je subarktické. Teplý severoatlantický proud zajišťuje obecně vyšší roční teploty než na většině míst podobné zeměpisné šířky na světě. Mezi regiony na světě s podobným podnebím patří Aleutské ostrovy, Aljašský poloostrov a Ohňová zem, ačkoli tyto regiony jsou blíže k rovníku. Navzdory své blízkosti k Arktidě zůstává pobřeží ostrova přes zimu bez ledu. Ledové vpády jsou vzácné, naposledy k nim došlo na severním pobřeží v roce 1969.

Klima se mezi jednotlivými částmi ostrova liší. Obecně lze říci, že jižní pobřeží je teplejší, vlhčí a větrnější než sever. Střední vysočina je nejchladnější částí země. Nízko položené vnitrozemské oblasti na severu jsou nejvíce vyprahlá. Sněžení v zimě je častější na severu než na jihu.

Nejvyšší zaznamenaná teplota vzduchu byla 30,5 °C dne 22. června 1939 v Teigarhornu na jihovýchodním pobřeží. Nejnižší teplota byla −38 °C 22. ledna 1918 v Grímsstaðir a Möðrudalur v severovýchodním vnitrozemí. Teplotní rekordy pro Reykjavík jsou 26,2 °C dne 30. července 2008 a -24,5 °C dne 21. ledna 1918.

Ledovce

Island znamená v místním jazyce „ledová země". Prakticky celý ostrov nese stopy po činnosti ledovců, jako jsou velká ledovcová údolí s čedičovými vrstvami vyhlazenými při pohybu ledové hmoty, nebo naopak rozbrázděnými úlomky materiálu, který uvízl na bázi ledovců. Podobně svědčí o ledovcové aktivitě i množství morén a obrovské výplavové plošiny – sandry. V pleistocénu prodělal ostrov klimatické změny, které měly za následek postup a ústup ledovců. Celkem ledovce pokrývají 11 % rozlohy Islandu.

Největší ledovcová oblast ostrova a celé Evropy, Vatnajökull na jihovýchodě měří 8 100 km², což představuje zhruba 8 % rozlohy Islandu. Ačkoliv Vatnajökull vypadá jako jednoduchá ledovcová čapka, ve skutečnosti se skládá z několika nezávislých ledových těles umístěných na podledovcových sopečných vrcholech. Sopky překryté ledovou hmotou jsou v řadě případů aktivní (naposledy v r. 1997). Jejich činnost vyvolala katastrofické povodně, které se valily údolím řeky Jökulsá á Fjöllum a vytvořily unikátní tvary na severním pobřeží ostrova.

Řeky a jezera

2 750 km² státu tvoří voda, což je 2,67 % povrchu státu. V horských oblastech pramení největší zdejší řeky napájené ledovci. Patří mezi ně Thjórsá, Hvítá a nejvodnější Jökulsá á Fjöllum. V důsledku mladých tektonických pohybů se vodní toky vyznačují množstvím vodopádů založených na puklinách a zlomech (Dettifoss, Skógafoss, Gullfoss). Typickým rysem krajiny je také množství jezer vytvořených činností ledovců (jezero Lagarfljót) nebo vzniklých v důsledku tektonických poklesů (jezero Thingvallavatn). Řada jezer vznikla v kráterech sopek (maar Vítí), případně jsou hrazena lávovými proudy (jezero Mývatn) či ledovcovými morénami.

Termální prameny a gejzíry

Island je zároveň ostrovem ohně. Tvoří ho totiž výhradně sopky. Neustále chrlí žhavou lávu a horký popel. Islanďané sopky využívají. Vrtají do Země díry a prohánějí jimi vodu. Horkou vodou se pak mohou vytápět obytné domy. Se sopečnou činností úzce souvisí termální prameny a gejzíry. Typickým doprovodným znakem vulkanické činnosti je i přítomnost bahenních sopek, sirovodíkem páchnoucích solfatar a fumarol. Nejznámějším místem výskytu těchto úkazů je oblast Námaskard (Námafjall) u jezera Mývatn. Největší koncentrace gejzírů je v lokalitě Haukadalur, 50 km od jižního pobřeží. Od místního, tzv. Velkého gejzíru (Stóri gejzír) pochází ono mezinárodně užívané slovo. V současnosti je však tento otec gejzírů, jenž chrlil vodu až do výše 70 m.^[57], nečinný a hlavní atrakcí oblasti je jeho menší obdoba Strokkur, pravidelně chrlící vodu až do výše 20 m.^[57]

Rostliny

Fytogeograficky patří Island do arktické Cirkumboreální oblasti v boreálním království. Asi tři čtvrtiny ostrova je neplodná vegetace; rostlinný život se skládá hlavně z travních porostů, které jsou pravidelně spásány hospodářskými zvířaty. Nejběžnějším stromem pocházejícím z Islandu je bříza pýřitá (Betula pubescens), která dříve tvořila lesy na velké části Islandu, spolu s osiky (Populus tremula), jeřabinami (Sorbus aucuparia), jalovci obecnými (Juniperus communis) a dalšími menšími stromy, hlavně vrby.

Když byl ostrov poprvé osídlen, byl rozsáhle zalesněn a přibližně 30% půdy bylo pokryto stromy. Na konci 12. století ho Ari Þorgilsson popsal v Íslendingabóku jako „zalesněný od hory až na břeh moře“. Trvalé lidské osídlení výrazně narušilo izolovaný ekosystém tenkých vulkanických půd a omezenou druhovou rozmanitost. Lesy byly po staletí těžce využívány pro palivové dřevo a dřevo.^[58] Odlesňování, zhoršování klimatu během malé doby ledové a nadměrná pastva ovcí dovážených osadníky způsobily ztrátu kritické ornice v důsledku eroze. Dnes je mnoho farem opuštěno. Tři čtvrtiny Islandu o rozloze 100 000 kilometrů čtverečních jsou zasaženy erozí půdy, 18 000 km² natolik závažně, že je země zbytečná. Pouze několik malých březových porostů nyní existuje v izolovaných rezervách. Výsadba nových lesů zvýšila počet stromů, ale výsledek není srovnatelný s původními lesy. Některé z vysazených lesů zahrnují vysazené druhy.^[58] Nejvyšším stromem na Islandu je smrk sitka vysazený v roce 1949 v Kirkjubæjarklaustur; v roce 2013 byl naměřen na 25,2 m.

Zvířata

Jediným původním suchozemským savcem, když dorazili lidé, byla polární liška,^[58] která přišla na ostrov na konci doby ledové tím, že kráčela po zamrzlém moři. Ve vzácných případech byli netopýři přepravováni na ostrov s větry, ale nejsou tam schopni se rozmnožovat. Lední medvědi občas přicházejí z Grónska, ale jsou to jen návštěvníci a neexistují žádné islandské populace.^[59] Na ostrově nejsou žádní domorodí ani volně žijící plazi ani obojživelníci.^[60]

Mezi zvířata Islandu patří islandské ovce, dobytek, kuřata, kozy, robustní islandský kůň a islandský ovčák, všichni potomci zvířat dovážených Evropany. K divokým savcům patří polární liška, norek, myši, krysy, králíci a sobi. Lední medvědi příležitostně navštěvují ostrov a cestují po ledovcích z Grónska. V červnu 2008 dorazili ve stejný měsíc dva lední medvědi.^[61] K mořským savcům patří tuleň kuželozubý (Halichoerus grypus) a tuleň obecný (Phoca vitulina).

Mnoho druhů ryb žije ve vodách oceánu obklopujících Island a rybářský průmysl je hlavní částí islandské ekonomiky a představuje zhruba polovinu celkového vývozu země. Ptáci, zejména mořští ptáci, jsou důležitou součástí života zvířat na Islandu. Na mořských útesech hnízdí papuchalk severní, chaluhovití a racek tříprstý.

Komerční lov velryb se praktikuje přerušovaně^[62][63] spolu s vědeckými lovy velryb. Pozorování velryb se stalo důležitou součástí islandské ekonomiky od roku 1997.^[64]

Na Islandu je známo asi 1300 druhů hmyzu. To je ve srovnání s ostatními zeměmi málo (celosvětově je popsáno více než milion druhů). Island je v podstatě prostý komárů.^[65]

Národní parky

Na Islandu se nacházejí 3 národní parky (stav v roce 2013) – národní park Snæfellsjökull, národní park Þingvellir a národní park Vatnajökull.

Politika

Island má levicově-pravý systém více stran. V návaznosti na parlamentní volby na Islandu roku 2017, největší strany jsou středopravá Strana nezávislosti (Sjálfstæðisflokkurinn), levicová strana Zelené hnutí (Vinstrihreyfingin – grænt framboð) a Progresivní strana (Framsóknarflokkurinn). Tyto tři strany formují vládnoucí koalici v kabinetu vedeném levicově zaměřenou političkou Katrín Jakobsdóttir. Další politické strany s křesly v Althingu (Parlamentu) jsou Sociální demokratická aliance (Samfylkingin), Středová strana (Miðflokkurinn), Islandští Piráti, Lidová strana (Flokkur fólksins) a Reformní strana (Viðreisn).

Island byla první země, která měla politickou stranu vytvořenou a vedenou výhradně ženami. Známá jako Seznam žen nebo Dámská aliance (Kvennalistinn), byla založena v roce 1983 aby pozvedla politické, ekonomické a sociální potřeby žen. Potom co se účastnila svých prvních parlamentních voleb, Dámská aliance pomohla zvýšit poměr žen v parlamentu o 15 %.^[66] Rozpustila se v roce 1999 a formálně se příští rok sloučila se sociálně demokratickou aliancí, přestože asi polovina jejích členů se místo toho připojila k Hnutí zelených. Zanechala trvalý vliv na islandskou politiku: každá významná strana má 40% kvótu pro ženy a v roce 2009 byla téměř třetina členů parlamentu ženy, ve srovnání s celosvětovým průměrem 16%.^[67] V návaznosti na volby v roce 2016, 48 % členů parlamentu jsou ženy.^[68]

V roce 2016 byl Island druhý, co se týče síly jeho demokratických institucí^[69] a v roce 2020 sedmnáctý v transparentnosti vlády.^[70] Země má vysokou úroveň občanského zapojení, s 81,4% účastí voličů během posledních voleb, ve srovnání s průměrem OECD, 72% účast. Nicméně jenom 50 % Islanďanů říká, že věří jejich politickým institucím, trochu méně než je 56% průměr OECD (pravděpodobně následek politických skandálů po islandské finanční krizi).^[71]

Vláda

Island je zastupitelská demokracie a parlamentní republika. Moderní parlament Alþingi (česky: Althing) byl založen v roce 1845 jako poradní orgán dánské monarchie. Byl široce viděn jako znovuzřízení shromáždění založeného v roce 930 v období společenství, a dočasně pozastaveného v letech 1799 až 1845. V důsledku toho „je to pravděpodobně nejstarší parlamentní systém na světě.“^[72] Má 63 členů volených na dobu nejvýše čtyř let.^[73]

V čele vlády je předseda vlády, který je spolu s kabinetem odpovědný za výkonnou vládu.

Prezident je naopak volen lidovým hlasováním na funkční období čtyř let bez časového omezení. Volby prezidenta, Althingu a místních zastupitelstev se konají odděleně každé čtyři roky.^[74] Prezident Islandu je převážně slavnostní hlavou státu a slouží jako diplomat, může však vetovat zákony odhlasované parlamentem a předkládat je k národnímu referendu.^[75] Prezidentem je Guðni Thorlacius Jóhannesson.

Kabinet je jmenován prezidentem po všeobecných volbách do Althingu; o jmenování však obvykle vyjednávají vedoucí politických stran, kteří po diskusích mezi sebou rozhodnou, které strany mohou sestavit kabinet a jak rozdělit jeho křesla, za podmínky, že má většinovou podporu v Althingu. Pouze v případě, že vůdci strany nejsou schopni v rozumné lhůtě dospět k závěru sami, prezident tuto moc uplatní a kabinet jmenuje osobně. To se nestalo od doby, kdy byla republika založena v roce 1944, ale v roce 1942 byl regent Sveinn Björnsson, kterého v této pozici ustanovil Althing v roce 1941, jmenován mimoparlamentní vládou. Regent měl z praktických důvodů pozici prezidenta a Sveinn se později v roce 1944 stal prvním prezidentem země.

Vláda Islandu byly vždy koaliční vlády, do nichž byly zapojeny dvě nebo více stran, protože žádná politická strana nikdy nezískala většinu křesel v Althingu během republikánského období. Rozsah politické moci, kterou má prezident, je na Islandu zpochybňován právními vědci; zdá se, že několik ustanovení ústavy dává prezidentovi některé důležité pravomoci, ale jiná ustanovení a tradice naznačují něco jiného. V roce 1980 Islanďané zvolili Vigdís Finnbogadóttirovou za prezidentku, první přímo volenou ženskou hlavu státu na světě. Z funkce odešla v roce 1996. V roce 2009 se Island stal první zemí s otevřeně homosexuální hlavou vlády, když se předsedkyní vlády stala Jóhanna Sigurðardóttir.

Seznam islandských prezidentů

• Sveinn Björnsson (27. února 1881 – 25. ledna 1952) vládl od 17. června 1944 do 25. ledna 1952.
• Ásgeir Ásgeirsson (13. května 1894 – 15. září 1972) vládl od 1. srpna 1952 do 1. srpna 1968.
• Kristján Eldjárn (6. prosince 1916 – 14. září 1982) vládl od 1. srpna 1968 do 1. srpna 1980.
• Vigdís Finnbogadóttir (15. dubna 1930) vládla od 1. srpna 1980 do 1. srpna 1996.
• Ólafur Ragnar Grímsson (14. května 1943) vládl od 1. srpna 1996 do 1. srpna 2016
• Gudni Jóhannesson (26. června 1968) vládne od 1. srpna 2016.

Administrativní dělení

Island je rozdělen na regiony, volební obvody a obce. Osm regionů se primárně používá pro statistické účely. Jurisdikce okresního soudu také používají starší verzi tohoto rozdělení.^[47] Do roku 2003 byly volební obvody pro parlamentní volby stejné jako kraje, ale změnou ústavy byly změněny na současných šest volebních obvodů:

• Reykjavík sever a Reykjavík jih (městské regiony);
• Jihozápad (čtyři sousedící příměstské oblasti kolem Reykjavíku);
• Severozápad a severovýchod (severní polovina Islandu, rozdělená); a,
• Jih (jižní polovina Islandu, kromě Reykjavíku a předměstí).

Změna redistrikce byla provedena, aby se vyvážila váha různých okresů země, protože dříve by se hlasování v řídce osídlených oblastech po celé zemi počítalo mnohem víc než hlasování v oblasti města Reykjavík. Nerovnováha mezi okresy byla novým systémem snížena, ale stále existuje.^[47]

64 obcí na Islandu řídí místní záležitosti, jako jsou školy, doprava a územní plánování. Toto jsou skutečné subdivize Islandu druhé úrovně, protože volební obvody nemají žádný význam, kromě voleb a pro statistické účely. Reykjavík je zdaleka nejlidnatější obcí, asi čtyřikrát zalidněnější než druhá Kópavogur.^[47]

• 

  Obce Islandu

• 

  Hrabství Islandu

• 

  Okresy Islandu

• 

  Kraje Islandu

Zahraniční vztahyeditovat | editovat zdroj

Island, který je členem OSN, NATO, EFTA, Rady Evropy a OECD, udržuje diplomatické a obchodní vztahy prakticky se všemi národy, ale jeho vazby se severskými zeměmi, Německem, Spojenými státy, Kanadou a dalšími národy NATO jsou obzvláště blízké. Historicky je Island díky kulturní, ekonomické a jazykové podobnosti severskou zemí a prostřednictvím Severské rady se účastní mezivládní spolupráce.

Island je členem Evropského hospodářského prostoru (EHP), který dané zemi umožňuje přístup na jednotný trh Evropské unie (EU). Nebyl členem EU, ale v červenci 2009 islandský parlament Althing hlasoval pro žádost o členství v EU^[76] a oficiálně podal žádost 17. července 2009.^[77] V roce 2013 však průzkumy veřejného mínění ukázaly, že mnoho Islanďanů je nyní proti vstupu do EU; po parlamentních volbách v roce 2013 obě strany, které vytvořily novou vládu ostrova - centristická Progresivní strana a pravicová Strana nezávislosti - oznámily, že uspořádají referendum o členství v EU.^[78][79]

Armádaeditovat | editovat zdroj

Island nemá stálou armádu, má však islandskou pobřežní stráž, která rovněž udržuje islandský systém protivzdušné obrany, a jednotku pro reakci na krizové situace na Islandu, která podporuje mírové mise a plní polovojenské funkce.

Islandské obranné síly (IDF) byly pod vojenským velením ozbrojených sil Spojených států v letech 1951 až 2006. IDF, vytvořený na žádost NATO, vznikl, když Spojené státy podepsaly dohodu o zajištění obrany Islandu. IDF také sestávala z civilních Islanďanů a vojenských členů jiných národů NATO. IDF byly po skončení studené války zmenšeny a americké letectvo udržovalo na Naval Air Station Keflavik čtyři až šest stíhacích letadel, dokud nebyla 30. září 2006 stažena. Od května 2008 národy NATO pravidelně nasazují bojové jednotky do Islandského vzdušného prostoru v rámci islandské letecké policejní mise.^[80][81] Island podpořil invazi do Iráku v roce 2003 navzdory mnohým domácím kontroverzím a vyslal do Iráku tým EOD pobřežní stráže,^[82] který byl později nahrazen členy Islandské jednotky pro reakci na krize. Island se rovněž účastnil konfliktu v Afghánistánu a bombardování Jugoslávie NATO v roce 1999. I přes pokračující finanční krizi byla 29. dubna 2009 vypuštěna první nová hlídková loď po desetiletích.^[83]

Island byl neutrálním hostitelem historického summitu Reagana-Gorbačova v Reykjavíku z roku 1986, který připravil půdu pro konec studené války. Islandské hlavní historické mezinárodní spory zahrnovaly neshody ohledně rybolovných práv. Konflikt se Spojeným královstvím vedl k sérii takzvaných Tresčích válek, které zahrnovaly střety mezi islandskou pobřežní hlídkou a královským námořnictvem ohledně britských rybářů: v letech 1952– 1956 v důsledku rozšíření islandské rybolovné oblasti ze 3 na 4 NMI (5,6 až 7,4 km), v letech 1958–1961 po dalším rozšíření na 12 NMI (22,2 km), v letech 1972–1973 s dalším rozšířením na 50 NMI (92,6 km) a v letech 1975–1976 po dalším rozšíření na 200 NMI (370,4 km).

Podle světového indexu míru z roku 2011 je Island nejklidnější zemí na světě kvůli nedostatku ozbrojených sil, nízké kriminalitě a vysoké sociálně-politické stabilitě.^[84] Island je v Guinnessově knize rekordů uveden jako „země s nejvyšší mírou míru“ a „nejnižší vojenské výdaje na obyvatele“.^[85]

Ekonomikaeditovat | editovat zdroj

V roce 2017 byl Island patnáctou nejproduktivnější zemí podle HDP na obyvatele (66 944 USD)^[86] a osmnáctou nejproduktivnější zemí, co se týče HDP v paritě kupní síly (60 133 USD).^[87] Asi 85 procent celkových dodávek primární energie na Islandu pochází z domácích obnovitelných zdrojů energie.^[88] Díky využití bohaté vodní a geotermální energie se Island stal největším světovým výrobcem elektřiny na obyvatele.^[89] V důsledku svého závazku k obnovitelné energii, index globální zelené ekonomiky 2016 zařadil Island mezi 10 nejzelenějších ekonomik na světě. Historicky islandská ekonomika silně závisela na rybolovu, který stále poskytuje 40% příjmů z vývozu a zaměstnává 7% pracovní síly.^[47] Ekonomika je zranitelná vůči poklesu populací ryb a k poklesu světových cen jejího hlavního vývozního materiálu: ryb a rybích výrobků, hliníku a ferosilicia. Lov velryb na Islandu je historicky významný. Island stále do značné míry spoléhá na rybolov, jeho význam se však snižuje z podílu vývozu z 90 % v 60. letech na 40 % v roce 2006.^[90]

Až do 20. století byl Island poměrně chudou zemí. Nyní je jednou z nejrozvinutějších zemí na světě. Silný hospodářský růst vedl Island k tomu, že se ve zprávě OSN o indexu lidského rozvoje za období 2007/2008 umístil na prvním místě,^[91] přestože v roce 2011 jeho index HDI v důsledku hospodářské krize klesl na 14. místo, v roce 2020 už byl zpátky na čtvrtém místě.^[92] Podle indexu Economist Intelligence z roku 2011 má však Island druhou nejvyšší kvalitu života na světě. Na základě Giniho koeficientu má Island také jednu z nejnižších měr příjmové nerovnosti na světě a po očištění o nerovnost je jeho HDI na 6. místě.^[93] Míra nezaměstnanosti Islandu od krize trvale klesá, přičemž v červnu 2012 bylo nezaměstnaných 4,8 % pracovní síly, ve srovnání s 6 % v roce 2011 a 8,1 % v roce 2010.^[47][94]

Mnoho politických stran je i nadále proti členství v EU, zejména kvůli obavám Islanďanů ze ztráty kontroly nad svými přírodními zdroji (zejména rybolovem). Národní měnou Islandu je islandská koruna (ISK). Island je jedinou zemí na světě, která má méně než dva miliony obyvatel, ale stále má plovoucí směnný kurz a nezávislou měnovou politiku.^[95]

Průzkum veřejného mínění zveřejněný 5. března 2010 společností Capacent Gallup ukázal, že 31 % respondentů bylo pro přijetí eura a 69 % bylo proti. Další průzkum veřejného mínění Capacent Gallup provedený v únoru 2012 zjistil, že 67,4 % Islanďanů by v referendu odmítlo členství v EU.

Islandská ekonomika se v posledním desetiletí diverzifikovala do odvětví výroby a služeb, včetně výroby softwaru, biotechnologií a financí; průmysl představuje zhruba čtvrtinu ekonomické aktivity, zatímco služby tvoří téměř 70%. Sektor cestovního ruchu se rozšiřuje, zejména v oblasti ekoturistiky a pozorování velryb. Island v průměru ročně přijme přibližně 1,1 milionu návštěvníků, což je více než trojnásobek populace.^[71] V roce 2016 navštívilo Island 1,7 milionu lidí, což je třikrát více než v roce 2010.^[96] Islandské odvětví zemědělství, které představuje 5,4 % HDP,^[47] se skládá hlavně z brambor, zelené zeleniny (ve sklenících), skopového a mléčných výrobků.^[47] Finančním centrem je Borgartún v Reykjavíku, který je hostitelem velkého počtu společností a tří investičních bank. Islandský akciový trh, Islandská burza cenných papírů (ISE), byla založena v roce 1985.^[97]

Island je v indexu ekonomické svobody za rok 2012 na 27. místě, což je méně než v předchozích letech, ale stále patří k nejsvobodnějším na světě.^[98] Od roku 2016 je na 29. místě v globálním indexu konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra, což je o jedno místo méně než v roce 2015. Podle globálního inovačního indexu INSEAD je Island 11. nejinovativnější zemí na světě.^[99] Na rozdíl od většiny západoevropských zemí má Island systém rovné daně: hlavní sazba daně z příjmu fyzických osob je rovná 22,75% a v kombinaci s obecními daněmi se celková sazba daně rovná nejvýše 35,7%, bez mnoha odpočtů, které jsou k dispozici.^[100] Sazba daně z příjmu právnických osob je rovných 18 %, jedna z nejnižších na světě.^[100] Existuje také daň z přidané hodnoty, zatímco čistá daň z majetku byla v roce 2006 odstraněna. Předpisy v oblasti zaměstnanosti jsou relativně flexibilní a trh práce je jedním z nejsvobodnějších na světě. Vlastnická práva jsou silná a Island je jednou z mála zemí, kde se uplatňují při řízení rybolovu.^[100] Stejně jako v ostatních sociálních státech si daňoví poplatníci navzájem vyplácejí různé dotace, ale s výdaji nižšími než ve většině evropských zemí.

I přes nízké daňové sazby je zemědělská pomoc nejvyšší v zemích OECD a představuje potenciální překážku strukturálním změnám. Rovněž výdaje na zdravotní péči a vzdělávání mají z opatření OECD relativně nízkou návratnost, i když v obou oblastech došlo ke zlepšení. Ekonomický průzkum OECD na Islandu z roku 2008 zdůraznil výzvy Islandu v měnové a makroekonomické politice.^[101] Došlo k měnové krizi, která začala na jaře roku 2008 a dne 6. října bylo pozastaveno obchodování s islandskými bankami, protože vláda bojovala o záchranu ekonomiky.^[102][103] Hodnocení OECD 2011^[104] určilo, že Island dosáhl pokroku v mnoha oblastech, zejména při vytváření udržitelné fiskální politiky a obnově zdraví finančního sektoru; výzvou však zůstává zvyšování efektivnosti a udržitelnosti rybářského průmyslu i zlepšování měnové politiky k řešení inflace. Veřejný dluh Islandu se od ekonomické krize snížil a od roku 2015 je 31. nejvyšší na světě v poměru k národnímu HDP.

Ekonomická kontrakceeditovat | editovat zdroj

Island byl obzvláště tvrdě zasažen velkou recesí, která začala v prosinci 2007, kvůli selhání jeho bankovního systému a následné hospodářské krizi. Před krachem tří největších bank v zemi, Glitnir, Landsbanki a Kaupthing, překročil jejich společný dluh přibližně šestinásobek hrubého domácího produktu 14 miliard EUR (19 miliard USD).^[105][106] V říjnu 2008 přijal islandský parlament mimořádné právní předpisy s cílem minimalizovat dopad finanční krize. Islandský úřad finančního dohledu využil povolení uděleného nouzovou legislativou k převzetí domácích operací tří největších bank.^[107] Islandští představitelé, včetně guvernéra centrální banky Davíð Oddssona, prohlásili, že stát neměl v úmyslu převzít žádný ze zahraničních dluhů nebo aktiv bank. Místo toho byly založeny nové banky, které měly převzít domácí operace bank, a staré banky měly být v úpadku.

Dne 28. října 2008 zvýšila islandská vláda úrokové sazby na 18% (k srpnu 2019 to bylo 3,5%), což je krok vynucený částečně podmínkami získání půjčky od Mezinárodního měnového fondu (MMF). Po zvýšení sazeb se obchodování na islandské koruně konečně obnovilo na otevřeném trhu s oceněním kolem 250 ISK za euro, méně než jedna třetina hodnoty směnného kurzu 1:70 po většinu roku 2008 a výrazný pokles ze směnnéjo poměru 1: 150 z předchozího týdne. Dne 20. listopadu 2008 se severské země dohodly, že půjčí Islandu 2,5 miliardy USD.^[108]

26. ledna 2009 se koaliční vláda zhroutila kvůli nesouhlasu veřejnosti s řešením finanční krize. O týden později byla sestavena nová levicová vláda, která se okamžitě změnami v zákonech pustila na odvolání guvernéra centrální banky Davída Oddssona a jeho pomocníků z banky. Davíð byl odstraněn 26. února 2009 v důsledku protestů před centrální bankou.^[109]

Po rozpadu zemi opustily tisíce Islanďanů, mnoho z nich se stěhovalo do Norska. V roce 2005 se z Islandu do Norska přestěhovalo 293 lidí; v roce 2009 to bylo 1 625.^[110] V dubnu 2010 zveřejnila zvláštní vyšetřovací komise islandského parlamentu výsledky svého vyšetřování,^[111] které odhalily rozsah kontrolních podvodů v této krizi.^[112] Do června 2012 se Landsbanki podařilo splatit přibližně polovinu dluhu Icesave.^[113]

Podle agentury Bloomberg je Island na trajektorii 2% nezaměstnanosti v důsledku rozhodnutí o krizovém řízení z roku 2008, včetně umožnění krachu

Ekonomická strukturaeditovat | editovat zdroj

Island je stát bez výrazných surovinových zdrojů, avšak s velkými hydroenergetickými a geotermálními zásobami, využívanými k výrobě elektrické energie a k vytápění. Uvádí se, že geotermální energie se podílí až z 85 % na vyhřívání islandských domů.^[114] Zásadní prioritou islandského hospodářství je turistika a obecně odvětví služeb. Průmysl je orientován zejména na výrobu a zpracování hliníku. Dříve naprosto dominantní zpracování ryb a výroba rybích konzerv ustupuje do pozadí.

Rybolov zajišťoval v minulosti až 75 % vývozu této země a zaměstnával celých 12 % práceschopné populace. Rybolov se dočkal bouřlivého rozkvětu ve druhé polovině 20. století, kdy se z rodinného rybaření stal celý průmyslový komplex, který má na starosti rybolov, zpracování a vývoz ryb. Od počátku 90. let 20. století ale význam rybolovu klesal. V roučasnosti (2017) tvoří jeho podíl již jen 16% na exportu a 6% na HDP.

^{[115] [116]}

Zemědělství je zaměřeno převážně na živočišnou produkci, chov ovcí, skotu, prasat a drůbeže. Rostlinná produkce je omezena na pěstování brambor a zejména pícnin, pro které je vhodné pouze 1 % státu. Zajímavým úkazem je pravidelná úroda zeleniny a jižního ovoce v oblasti při polárním kruhu, realizovaná ve velkokapacitních sklenících vytápěných geotermální energií; Island je dokonce druhým největším evropským producentem banánů.^[117]

Dovážejí se paliva, strojírenské výrobky, rudy (především pro výrobu hliníku) a potraviny.

Dopravaeditovat | editovat zdroj

Island má vysokou úroveň vlastnictví automobilů na obyvatele s jedním autem na 1,5 obyvatele; je to hlavní forma dopravy.^[118] Island má 13 034 km spravovaných silnic, z čehož 4 617 km jsou vybetonovány a 8 338 km nejsou. Velké množství silnic zůstává nezpevněných, většinou málo využívané venkovské silnice. Rychlostní limity na silnici jsou 30 km/h a 50 km/h ve městech, 80 km/h na štěrkových venkovských silnicích a 90 km/h na silnici s tvrdým povrchem.^[119]

Route 1, nebo Ring Road (islandský: Þjóðvegur 1 nebo Hringvegur), byla dokončena v roce 1974 a je hlavní silnicí, která vede kolem Islandu a spojuje všechny obydlené části ostrova, přičemž vnitřek ostrova je neobydlený. Tato zpevněná cesta je dlouhá 1 332 km^[120] s jedním pruhem v každém směru, s výjimkou blízkých větších měst a v tunelu Hvalfjörður, kde má více pruhů. Mnoho mostů na ní, zejména na severu a východě, je jednopruhových a je vyrobeno ze dřeva nebo oceli.

Island nemá žádné osobní železnice

Mezinárodní letiště Keflavík (KEF)^[121] je největším letištěm a hlavním leteckým uzlem mezinárodní osobní dopravy. Slouží několika mezinárodním a domácím leteckým společnostem.^[122] KEF se nachází v blízkosti větších metropolitních oblastí, 49 km^[123] na západojihozápad od centra Reykjavíku a k dispozici je veřejná autobusová doprava.^[124].

Letiště Reykjavík (RKV)^[125] je druhé největší letiště, které se nachází pouhých 1,5 km od centra hlavního města. RKV obsluhuje provoz všeobecného letectví a denně nebo pravidelně zajišťuje vnitrostátní lety do 12 místních měst na Islandu.^[126] RKV také poskytuje mezinárodní lety do Grónska a na Faerské ostrovy, obchodní a soukromá letadla spolu s leteckým výcvikem.

Letiště Akureyri (AEY)^[127] a letiště Egilsstaðir (EGS)^[128] jsou další dvě vnitrostátní letiště s omezenou kapacitou mezinárodní dopravy. Na Islandu je celkem 103 registrovaných letišť; většina z nich je nezpevněná a nachází se ve venkovských oblastech. Druhá nejdelší dráha je v Geitamelur, pole pro kluzáky se čtyřmi dráhami asi 100 km východně od Reykjavíku.

Island má dvě letecké společnosti Icelandair, který zahájila činnost v roce 1937, a Play, která vzletěla poprvé v roce 2021.

Šest hlavních trajektových služeb poskytuje pravidelný přístup k různým základním komunitám nebo zkracuje cestovní vzdálenosti.

Energieeditovat | editovat zdroj

Obnovitelné zdroje - geotermální a vodní energie - účinně zajišťují veškerou islandskou elektřinu^[129] a přibližně 85% celkové spotřeby primární energie v zemi, přičemž zbytek tvoří dovážené ropné produkty používané v dopravě a v rybářském loďstvu.^[118][130] Zpráva z Islandské univerzity z roku 2000 naznačuje, že Island by mohl do roku 2040 potenciálně konvertovat z ropné na vodíkovou energii.^[131] Největší geotermální elektrárny na Islandu jsou Hellisheiði a Nesjavellir,^[132][133], zatímco vodní elektrárna Kárahnjúkar je největší vodní elektrárnou v zemi.^[134] Když začal fungovat Kárahnjúkavirkjun, stal se Island největším světovým výrobcem elektřiny na obyvatele.^[89] Island je jednou z mála zemí, kde jsou čerpací stanice vydávající vodíkové palivo pro automobily poháněné palivovými články. Pořadí geopolitických zisků a ztrát po přechodu na energii (GeGaLo Index) řadí Island na první místo ze 156 zemí, což z něj činí hlavního geopolitického vítěze v globální energetické transformaci.^[135]

I přes to Islanďané v roce 2016 emitovali 16,9 tun CO₂ na obyvatele, což je nejvyšší hodnota v zemích ESVO, zejména v důsledku dopravy a tavení hliníku.^[136] Nicméně v roce 2010 byl Island podle Guinnessovy knihy rekordů označen jako „nejzelenější země“ a dosáhl nejvyššího skóre podle indexu environmentální udržitelnosti, který měří spotřebu vody, biodiverzitu a přijímání čistých energií v zemi, se skóre 93,5/100.^[137]

Dne 22. ledna 2009 oznámil Island své první kolo licencí ropných plošin pro společnosti, které chtějí provádět průzkum a těžbu uhlovodíků v oblasti severovýchodně od Islandu, známé jako oblast Dreki.^[138] Byly uděleny tři průzkumné licence, ale všech se následně vzdali.^[139]

Od roku 2012 vláda Islandu jednala s vládou Spojeného království o možnosti výstavby Icelink, vysokonapěťového konektoru stejnosměrného proudu pro přenos elektřiny mezi oběma zeměmi.^[140] Takový kabel by umožnil Islandu přístup na trh, kde byly ceny elektřiny obecně mnohem vyšší než ceny na Islandu.^[141] Island má značné obnovitelné zdroje energie, zejména geotermální energii a vodní zdroje,^[142] a většina potenciálu nebyla rozvinuta, částečně proto, že obyvatelé a průmysl Islandu nemají dostatečnou poptávku po další kapacitě výroby elektřiny; Spojené království má zájem o dovoz levné elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, což by mohlo vést k dalšímu rozvoji energetických zdrojů.

Vzdělání a vědaeditovat | editovat zdroj

Ministerstvo školství, vědy a kultury odpovídá za politiky a metody, které školy musí používat, a vydává národní kurikulární směrnice. Mateřské školy, základní školy a nižší sekundární školy jsou však financovány a spravovány obcemi. Vláda umožňuje občanům domácí vzdělávání svých dětí, avšak za velmi přísných požadavků.^[143] Studenti musí pečlivě dodržovat vládní osnovy a rodičovská výuka musí získat osvědčení o výuce schválené vládou.

Mateřská škola neboli leikskóli je nepovinné vzdělávání pro děti mladší šesti let a je prvním krokem ve vzdělávacím systému. Současná legislativa týkající se mateřských školek byla přijata v roce 1994. Rovněž odpovídají za zajištění vhodnosti učebních osnov tak, aby byl přechod na povinné vzdělávání co nejjednodušší.

Povinné vzdělávání neboli grunnskóli zahrnuje základní a nižší sekundární vzdělávání, které se často provádí ve stejné instituci. Vzdělání je ze zákona povinné pro děti ve věku od 6 do 16 let. Školní rok trvá devět měsíců, začíná mezi 21. srpnem a 1. zářím a končí mezi 31. květnem a 10. červnem. Minimální počet školních dnů byl jednou 170, ale po nové mzdové smlouvě učitelů se zvýšil na 180. Výuka probíhá pět dní v týdnu. Všechny veřejné školy mají povinné křesťanské vzdělávání, ačkoli ministr školství může uvažovat o výjimce.^[144]

Vyšší střední vzdělání neboli framhaldsskóli navazuje na nižší střední vzdělání. Tyto školy jsou také a češtině známá jako gymnázia. Ačkoli to není povinné, každý, kdo absolvoval povinné vzdělávání, má právo na vyšší střední vzdělání. Tato fáze vzdělávání se řídí zákonem o středních školách z roku 1996. Všechny školy na Islandu jsou školy smíšeného pohlaví. Největším sídlem vysokoškolského vzdělávání je Islandská univerzita, která má hlavní kampus v centru Reykjavíku. Mezi další školy nabízející výuku na univerzitní úrovni patří Reykjavík University, University of Akureyri, Agricultural University of Island a Bifröst University.

Hodnocení OECD zjistilo, že 64 % Islanďanů ve věku 25–64 let získalo ekvivalent středoškolského vzdělání, což je méně než průměr OECD, který činí 73 %. Mezi 25–34letými lidmi získalo pouze 69 % ekvivalent středoškolského vzdělání, což je výrazně méně než průměr OECD, který činí 80%.^[71] Islandský vzdělávací systém je nicméně považován za vynikající: Program pro mezinárodní hodnocení studentů jej řadí mezi 16. nejvýkonnějších, nad průměrem OECD. Studenti ovládali zejména čtení a matematiku.

Podle zprávy Evropské komise vypracované Eurostatem z roku 2013 utratí Island přibližně 3,11 % HDP na vědecký výzkum a vývoj (VaV), což je o 1 procentní bod více, než je průměr EU 2,03%, a stanovil si cíl dosáhnout na 4 % do roku 2020.^[145] Zpráva UNESCO z roku 2010 zjistila, že ze 72 zemí, které utrácejí nejvíce na výzkum a vývoj (100 milionů USD a více), se Island umístil na 9. místě v poměru k HDP, s Tchaj-wanem, Švýcarskem a Německem a před Francií, Spojeným královstvím a Kanadou.^[146]

Měnaeditovat | editovat zdroj

Na Islandu se platí islandskou korunou (isl.: Íslensk króna). Dělí se na 100 aurar. Kód měny je ISK.

• Mince islandské koruny mají nominální hodnoty 1, 5, 10, 50 a 100 korun.
• Bankovky mají nominální hodnoty 500, 1000, 2000, 5000, 10000 korun.

Zároveň jsou v oběhu bankovky v hodnotách 10, 50 a 100 korun, které se z oběhu stahují a brzy platit přestanou. Zajímavostí je, že cena niklu a mědi v mincích s nominální hodnotou 1 a 5 korun je vyšší než jejich peněžní hodnota.^[zdroj?

Islanďané poslali žádost k připojení do Evropské unie, avšak 15. 3. 2015 žádost stáhli zpět.

Obyvatelstvoeditovat | editovat zdroj