Kubánská republika República de Cuba
vlajka znak
Hymna Kubánská hymna
Geografie
Poloha Kuby
Hlavní město	Havana
Rozloha	109 886 km² (106. na světě) z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bod	Pico Turquino (1974 m n. m.)
Časové pásmo	−5
Poloha	22° s. š., 79°30′ z. d.
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	11 329 149 (80. na světě, 2020)
Hustota zalidnění	100 ob. / km² (98. na světě)
HDI	▼ 0.778 (vysoký) (72. na světě, 2018)
Jazyk	španělština (úřední), haitská kreolština, angličtina
Náboženství	ateisté, římští katolíci; africká náboženství, judaismus[1]
Státní útvar
Státní zřízení	socialistická republika
Vznik	20. května 1902 (nezávislost na Španělsku 10. prosince 1898; spravována Spojenými státy od 1898 do 1902)
Prezident	Miguel Díaz-Canel
Předseda vlády	Manuel Marrero Cruz
Měna	kubánské peso (CUP)
HDP/obyv. (PPP)	20 646[2] USD (58. na světě, 2013)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	192 CUB CU
MPZ	C
Telefonní předvolba	+53
Národní TLD	.cu
multimediální obsah na Commons

Kuba, plným názvem Kubánská republika, je země nacházející se na ostrově Kuba, na Ostrově mládeže a dalších několika menších souostrovích. Kuba se nachází v severním Karibiku a její břehy omývají Karibské moře, Mexický záliv a Atlantský oceán. Země leží jižně od amerického státu Florida a od Baham, západně od britského zámořského území Turks a Caicos a od Haiti a severně od Jamajky a od britského zámořského území Kajmanské ostrovy. Největším městem na ostrově je hlavní město Havana. Dalšími velkými městy jsou Santiago de Cuba, Camagüey, Holguín, Guantánamo a Santa Clara. Rozloha Kubánské republiky činí 110 860 km². Ostrov Kuba je s rozlohou 105 006 km² největším ostrovem v Karibiku a druhým nejlidnatějším po Hispaniole.

Teritorium Kuby bylo obydleno domorodými Taíny od 4. století př. n. l. do období španělské kolonizace v 15. století. Od 15. století bylo toto území kolonií Španělského impéria až do doby španělsko-americké války v roce 1898, kdy byla Kuba okupována Spojenými státy a získala nominální nezávislost jako de facto americký protektorát. Z této doby pochází dohoda o pronájmu základny Guantánamo mezi Kubou a Spojenými státy, kterou však současná kubánská vláda považuje za neplatnou. Rostoucí politická radikalizace a společenský neklid vyvrcholily roce 1952 v diktaturu Fulgencia Batisty. Další nepokoje a nestabilita vedly roku 1956 k sesazení Batistovy diktatury gerilovým hnutím 26. července, které pod vedením Fidela Castra ustanovilo komunistickou vládu. Od roku 1965 je stát veden Komunistickou stranou Kuby. Země byla centrem soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem během studené války, jež během kubánské krize v roce 1962 málem vyústilo v jadernou válku. Kuba je jedním z posledních marxisticko-leninských socialistických států, kde je vláda jedné strany ošetřena ústavou.^[3] Nezávislí pozorovatelé obviňují kubánskou vládu z porušování lidských práv včetně svévolného věznění představitelů opozice.^[4][5]

Kulturně je Kuba považována za součást Latinské Ameriky. Jde o mnohonárodnostní zemi, jejíž lidé a kultura pocházejí z odlišných zdrojů, včetně původních obyvatel Taínů, dlouhého období španělské kolonizace, přivezení afrických otroků a blízké spolupráce se Sovětským svazem během studené války.

Kuba je zakládající člen OSN, G77, Hnutí nezúčastněných zemí, Africké, Karibské a Pacifické skupiny států, ALBA a Organizace amerických států. Země má v současnosti světově ojedinělou plánovanou ekonomiku a jejímu hospodářství vévodí vývoz cukru, tabáku, kávy a kvalifikované pracovní síly.

Dějiny

Před rokem 1492 obývaly Kubu indiánské kmeny Sibonejů, Taínů, Karibů a dalších. Ti během španělské kolonizace z velké části vymřeli na infekční nemoci zavlečené z Evropy, jako byly neštovice, nebo se smísili se španělskými dobyvateli a dnes již původní populace na ostrově neexistují.^[6]

Španělská kolonizace

V roce 1492 Kubu objevil Kryštof Kolumbus, který také prozkoumal pobřeží ostrova, jejž pojmenoval Juana. V roce 1511 vznikla na východě ostrova v oblasti Baracoa první španělská kolonie pod vedením Diega Velázqueze. Kuba zůstala španělskou kolonií po následujících 400 let (jako Generální kapitanát Kuba). Roku 1512 byl v oblasti dnešního města Yara Španěly umučen Hathuey, náčelník Taínů, který proti dobyvatelům vedl guerrilovou válku. Později byl prohlášen za národního hrdinu Kuby.

Otroctví, ve kterém černošští obyvatelé ostrova žili, bylo zrušeno roku 1886. Nezávislost na Španělsku byla vyhlášena 10. října 1868; vedla však k dlouhé válce a plné nezávislosti se země dočkala až později.

V roce 1898 proběhla španělsko-americká válka, ve které Španělsko ztratilo vládu nad Kubou, Portorikem a Španělskou východní Indií. Nakrátko pak byla pod správou USA. Nezávislá Kuba byla vyhlášena 20. května 1902. USA si jako podmínku stažení svých vojsk udržely v pronájmu vojenskou základnu Guantánamo a zátoku Bahía Honda na druhé straně ostrova. Té se však později vzdaly na oplátku za rozšíření základny v Guantánamu.

Kubánská republika

Fulgencio Batista, ze seržanta diktátorem

V roce 1933 se k moci dostal seržant Fulgencio Batista y Zaldívar, který v zemi zavedl nejdříve relativně otevřenou vládu. Kubu v různých podobách kontroloval v letech 1933–1944 a poté opět v období 1952–1959.

V období své první vlády Batista prosadil řadu sociálně laděných zákonů a byl znám dobrou spoluprací s odbory. Za druhé světové války vyhlásil válku Japonsku, Německu a Itálii, válečných operací se však Kuba přímo neúčastnila. V roce 1943 uspořádal v zemi svobodné volby, ve kterých zvítězil nastávající prezident Ramón Grau. Batista žil následujících osm let v USA, domácí politiky se však účastnil na dálku, a dokonce byl zvolen senátorem „v nepřítomnosti“.

Po návratu na Kubu v roce 1952 se Batista rozhodl kandidovat na prezidenta. Před volbami však bylo jasné, že skončí až na 3. místě. Rozhodl se proto jednat. Dne 10. března 1952 se zmocnil vlády v zemi vojenským pučem. Jeho následující vláda se již projevovala korupcí, policejní brutalitou, překaženými volbami v roce 1954 a zhoršující se ekonomickou situací. Havana se stala známým centrem gamblerů, prostituce a americké mafie.

V této atmosféře vznikala v zemi nejrůznější hnutí směřující ke svržení režimu a požadující svobodné volby. Jedním z nich byla i skupina kolem jistého Fidela Castra, syna statkáře z východu Kuby a člena Ortodoxní strany. Tato skupina uskutečnila dne 26. července 1953 známý útok na kasárna Moncada. Castro byl po útoku zatčen, odsouzen a spolu s bratrem Raúlem a dalšími členy hnutí uvězněn na Ostrově borovic (Isla de los Pinos, nyní Ostrov mládeže neboli Isla de la Juventud). Přestože byl tedy útok neúspěšný, Fidela Castra, který se v té době marně snažil prosadit i jinde, zmedializoval. Později po něm Castro pojmenoval své Hnutí 26. července, což byl základ budoucí nové Komunistické strany Kuby. Po hlasování v kubánském parlamentu o amnestii byli bratři Castrovi v roce 1956 propuštěni na svobodu. Poté se Castro obával o svůj život, odcestoval proto do Mexika, kde sestavil a vycvičil jednotku, která se jednoho dne měla vylodit na Kubě.

Přestože ke konci své vlády byl již Batista široce nenáviděný diktátor, Kuba byla v období jeho vlády jednou z nejbohatších zemí Latinské Ameriky. Míra gramotnosti obyvatelstva dosahovala těsně před jeho pádem necelých 80 %, a byla tedy vyšší než ve Španělsku té doby.^[zdroj?

Kubánská revoluce a období socialismu

Dne 2. prosince 1956 připlul do země Fidel Castro na známé jachtě Granma (Babička), s cílem vyvolat revoluci proti režimu Fulgencia Batisty. Po vylodění na východě ostrova (Oriente) v zemi postupně vypukla tzv. Kubánská revoluce, která skončila o dva roky později, v lednu 1959, vítězstvím revolucionářů.

Fidel Castro vstoupil do Havany triumfálně 8. ledna 1959 s příslibem brzkých svobodných voleb. Ty se však již nikdy nekonaly. Castrovi nejbližší spolupracovníci Ernesto Guevara a jeho bratr Raúl Castro byli již tehdy přesvědčenými marxisty, přičemž Raúl byl členem levého křídla místní strany PSP^[7], původní komunistické strany Kuby. Již v roce 1959 tak začaly první protesty proti vlivu komunismu na ostrově.^[8] Samotný Batista uprchl dne 31. 12. 1958 ze země.

Po revoluci nastal rychlý exodus obyvatel z Kuby, který pokračoval ještě v 60. letech, doprovázený zatýkáními a masovými popravami. Proti prokomunistickému vývoji revoluce zahájily tisícovky Kubánců proticastrovské povstání v Sierra Escambray^[9], na které Castro reagoval masovým vystěhováváním obyvatel do oblasti Pinar del Río, aby jim znemožnil podporovat povstalce. Po revoluci bylo více než 100 000 obyvatel zatčeno a zavřeno do vězení z Batistovy doby. Ta však kapacitně nedostačovala, proto jako věznice musely tehdy sloužit i některé stadiony.

Koncentrace moci v rukou Fidela Castra

V čele revolučních jednotek stáli tzv. vousáči – „barbudos“, kteří se zapřisáhli, že se neoholí až do vítězství revoluce. Tyto osobnosti se poté staly vedoucími představiteli porevoluční Kuby. Mezi hlavní vojenské vůdce jednotek (comandante) tedy patřil mj. Frank País, Fidel Castro, Huber Matos, Rolando Cubela, Camilo Cienfuegos a Ernesto Guevara zvaný Che. Jejich osudy byly rozmanité, avšak až na bratry Castrovi téměř vždy tragické.

Frank País byl zavražděn na počátku revoluce v roce 1957 Batistovou policií. Huber Matos podal demisi již v říjnu 1959, tedy krátce po vítězství. Demisi zdůvodnil nejdříve osobně Fidelu Castrovi nesouhlasem s komunistickým směřováním země, byl však odmítnut. Poté ji zopakoval i ve zdvořilém dopise.^[10] Byl proto zatčen a odsouzen k dvaceti letům vězení, které si až do roku 1979 odsloužil. Po jejich vypršení emigroval do USA. Zatčením „zrádce“ byl pověřen oblíbený Camilo Cienfuegos,^[10] který sám projevil jisté překvapení nad tímto postupem bratrů Castrových. Jen několik týdnů poté jeho letadlo zmizelo z radarů při jednom z přeletů Kuby a jeho tělo nebylo nikdy objeveno. Che Guevarův odjezd z Kuby a problematický vztah ke stále dominantnějšímu Fidelu Castrovi je dosud středem dohadů. Guevara byl popraven v Bolívii při dalším z jeho pokusů o světovou revoluci. Rolando Cubela byl zatčen v roce 1966 po obvinění z plánu zavraždit Fidela Castra a odsouzen k trestu smrti. Ten se však neuskutečnil. Cubela žil v exilu v Madridu a později se přestěhoval do Miami, kde se ale nepodílel na politických aktivitách, zemřel v roce 2022.^[11]

Likvidace všech politických stran

Původní Komunistická strana Kuby nebyla na počátku revoluce hlavní složkou revolučního hnutí. V té době již nesla nové jméno – Lidová socialistická strana (PSP) – a angažovala se spíše směrem k demokratickým změnám. Někteří její členové se však v hnutí a následných bojích angažovali (především Raúl Castro a Blas Roca, otec pozdějšího disidenta Vladimira Rocy, a další). Současná KSK proto není její přímou následovnicí, ale vyvinula se především z Castrova Hnutí 26. července, které pohltilo další revoluční organizace do tzv. ORI – Sloučené revoluční organizace. Do ORI vstoupila i původní historická komunistická strana PSP. Sjednocená strana ORI se poté transformovala v PURSC (Sjednocená strana kubánské socialistické revoluce) a následně se v roce 1965 přejmenovala na novou Komunistickou stranu Kuby (KSK). Ta měla od počátku šestičlenný sekretariát (F. Castro, R. Castro, O. Dorticos, C. R. Rodríguez, Blas Roca a Faure Chomón).

Všechny ostatní politické strany byly na Kubě zakázány a v roce 1961 mohl Fidel Castro světu veřejně potvrdit to, co dosud neprohlašoval, tj. že revoluce na Kubě byla revolucí socialistickou. Fidel toto pronesl při uctění památky těch, kteří zemřeli na následky bombardování při útoku v Zátoce sviní.

Prezidentem země byl po rezignaci Manuela Urrutii krátce po revoluci zvolen Osvaldo Dorticós Torrado, který tuto funkci vykonával do konce roku 1976. Fidel Castro vedl první porevoluční vládu.

1961: Invaze v Zátoce sviní

Fidel Castro neměl v té době v úmyslu rozkol se Spojenými státy, jeho cílem pouze bylo, vymanit se z jednostranné ekonomické závislosti na výrobě cukru, z ekonomické závislosti na USA (které v té době např. kontrolovaly 40 % produkce cukru a těžbu veškerého nerostného bohatství Kuby). Výsledek jeho politiky byl však pravým opakem – totální závislost na výrobě cukru, dolech a RVHP.

Narůstající podpora Kuby ze strany socialistických zemí, především Sovětského svazu a Československa, byla v USA vnímána velmi negativně. Podepsaná hospodářská dohoda se SSSR znamenala příliv subvencovaného zboží na Kubu, a to včetně ropy, kterou však americké rafinérie odmítly na Kubě zpracovávat. Vyhrocenou situaci řešil Castro jejich znárodněním, které se později rozšířilo i na banky, podniky a jiné sektory. V reakci na znárodnění majetku amerických firem na Kubě v srpnu 1960 vyhlásily USA v říjnu téhož roku embargo na vývoz amerických výrobků na Kubu, které dále posílily v únoru 1962.

Další ránu vztahům mezi Kubou a USA zasadilo ozbrojené vylodění exilových Kubánců, původně podporované CIA, v Zátoce sviní v dubnu 1961. CIA je během vlády prezidenta Eisenhowera také valnou měrou vyzbrojila. Přípravy na invazi však byly narušeny volbami v USA – nový prezident Kennedy původně přislíbenou rozsáhlejší pomoc odmítl.

Započatá invaze na Kubu proto proběhla v situaci, kdy poblíž ostrova čekala letadlová loď a výsadkové jednotky, kterým ale Kennedy neudělil povolení k akci. Invaze se tak konala provizorně bez přislíbené letecké podpory. Kubánská vojska naopak již tehdy při střetu na ostrově masivně využívala sovětské a československé zbraně a invazi během tří dnů překonala. Pokus o svržení režimu na Kubě tedy skončil neúspěšně.^[12][13] Československé zbraně z té doby nalezneme i v muzeu na pláži Girón.

1962: Kubánská krize

Poté co USA rozmístily rakety středního doletu Jupiter vyzbrojené jadernými hlavicemi v Turecku a Itálii a Fidel Castro požádal SSSR o ochranu před americkou agresí, rozhodlo sovětské vedení v čele s Nikitou Chruščovem o tajném rozmístění jaderných raket na Kubě. Na leteckých snímcích pořízených americkou CIA dne 16. října 1962 bylo zjištěno, že Kubánci staví odpalovací rampy pro rakety. Dne 18. října se americký prezident John Fitzgerald Kennedy dozvěděl, že k ostrovu již míří sovětský konvoj právě s takovýmito raketami. Po zvážení možných reakcí — mj. invaze na Kubu, nebo bombardování odpalovacích ramp — se USA rozhodly vyhlásit 22. října námořní blokádu Kuby. Hned následující den změnily sovětské konvoje směr a 26. října 1962 Nikita S. Chruščov oficiálně oznámil, že SSSR stáhne své rakety, a to pod kontrolou OSN, pokud se USA zavážou neprovést invazi na Kubu a stáhnout rakety středního doletu z Turecka. Touto dohodou byla dne 28. října 1962 hrozící jaderná krize ukončena a USA se zavázaly, že nepodniknou ani nepodpoří žádné vojenské akce vedoucí ke svržení diktátorského režimu rodiny Castrů.^[14]

Cizí války: Bolívie, Kongo, Angola, Venezuela a Etiopie