A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
.svg)
Rusko (rusky 
Россия, Rossija), plným názvem Ruská federace (rusky Российская Федерация, Rossijskaja feděracija),[pozn. 4] je s rozlohou 17 098 246 km²[pozn. 1] největším státem světa. Zahrnuje značnou část východní Evropy a téměř celou severní Asii. S počtem 146,1 milionu obyvatel[6] je Ruská federace devátá nejlidnatější země na světě.
Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Ruské Kurilské ostrovy se nacházejí na dohled od Japonska a k Rusku patřící poloostrov Čukotka není daleko od Aljašky (Spojené státy americké, USA). Území Ruska je rozděleno do 11 časových pásem[7] a 85 samosprávných celků, z toho 22 republik.
Ruská federace je hlavním následnickým státem Sovětského svazu (SSSR),[8] který se rozpadl roku 1991. Převzala místo SSSR jako stálý člen Rady bezpečnosti OSN s právem veta. Je vůdčím členem Společenství nezávislých států. Je členem G20, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), OSKB, Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO), APEC a dalších mezinárodních organizací.
Kvůli své celosvětově největší rozloze, velkým zásobám přírodních zdrojů a dalším předpokladům pro hospodářskou soběstačnost a především vzhledem ke své vojenské síle (disponuje velkým arzenálem jaderných a konvenčních zbraní a balistickými raketami) je Rusko považováno za jednu ze světových velmocí[9][10][11][12] spolu se Spojenými státy a Čínou.
Ruská ekonomika má šestý největší HDP světa dle parity kupní síly[13] a v nominální hodnotě jedenáctý největší HDP.[14] V přepočtu HDP na obyvatele se nachází na 66. místě a podle HDP parity kupní síly na obyvatele na 52. místě.[15] Mezi státy světa má největší zásoby přírodních zdrojů[16] – nerostných surovin, ropy, zemního plynu, dřeva a také pitné vody. Z energetického hlediska je Rusko zcela soběstačným státem. Ruské hospodářství prodělalo v 90. letech 20. století vleklou krizi, po níž následovalo období silného růstu mezi lety 2000 až 2007. Růst byl přerušen světovou finanční krizí v období 2008 až 2009, pak však v menší míře pokračoval od roku 2010 do roku 2014. Od konce roku 2014 do roku 2016 zaznamenala ruská ekonomika pokles, způsobený snížením cen surovin a ekonomickými sankcemi ze strany západních států. V roce 2014 bylo Rusku také pozastaveno členství ve skupině ekonomicky nejvyspělejších států světa G8 jako reakce na jeho anexi Krymu.[17] Rusko vyrábí moderní zbraně nejrůznějšího druhu, v neposlední řadě tanky, letadla a balistické rakety pro vojenské použití. Podílí se asi jednou čtvrtinou na světovém obchodu se zbraněmi, čímž se řadí na druhé místo na světě za USA.[18][19] Při přepočtu tržeb z prodeje zbraní na jednoho obyvatele však USA téměř dvojnásobně převyšuje a je tak zemí s největším ziskem plynoucím ze zbrojního průmyslu na obyvatele.
Velký vliv má v Rusku pravoslavné křesťanství (50 % obyvatelstva), přestože byl v zemi v dobách Sovětského svazu a vlády Komunistické strany i násilím prosazován ateismus. Mezi další velká náboženská vyznání v Rusku co do počtu věřících patří islám (17 % obyvatelstva, judaismus a buddhismus. Podle odhadů na základě členitosti a porodnosti obyvatelstva by v Rusku po roce 2050 měli být muslimové ve většině.[20]
V oblastech kultury jako jsou literatura, klasická hudba, balet a výtvarné umění dosáhli ruští umělci jak ve století 19. tak ve 20. století světových úspěchů.
Současné Rusko je mnohonárodnostním státem, který kromě úřední ruštiny uznává také regionální jazyky jednotlivých národnostních menšin. Rusové tvoří 80 % obyvatelstva.[21] Nejpočetnější menšinou jsou Tataři, kteří stejně jako mnohé národy ruského Kavkazu vyznávají islám.
Název
Jméno země v současné formě bylo na poč. 16. století do ruštiny převzato ze středověké řečtiny – byzantské prameny nazývaly zemi východních Slovanů Ρωσσία, Rhóssía. Tento řecký výraz znamená „země Rusů“, odvozený od slova Ρως, Rhós neboli Rus (rusky Русь, Rus’), označujícího v jiných jazycích i zemi, původně raně středověkou Kyjevskou Rus a později oblast slovanské Rusi, od raného středověku prostor zhruba dnešní Ukrajiny, Běloruska a západní části evropského Ruska. Etymologie názvu Rus není zcela jistá, avšak nejběžněji se přijímá tzv. normanská teorie: termín pochází ze staré severštiny, znamená „veslaři“ a byl odvozen od jména kraje Roden (později zvaného Roslagen), což bylo pobřeží Svealandu, středního Švédska. Z Rodenu se varjagové (švédští vikingové čili Normané) vydávali po mořích a řekách do východoevropských oblastí a Černomoří, Rus částečně kolonizovali a stali se od poloviny 9. století vládnoucí vrstvou, jež vytvořila stát (Kyjevská Rus, viz níže), aby posléze se Slovany splynula. Germánské jméno tak přešlo do slovanštiny, nejprve jako etnonymum a později rovněž jako geonymum. Tato teorie, odvozující jméno Ruska od jména kraje ve Švédsku, má podporu jak ve zprávách kronik,[pozn. 5] tak i v dalších lingvistických souvislostech: s ruštinou a švédštinou sousedící ugrofinské jazyky totiž označují Švédsko výrazy takřka shodnými se jménem Rossija, tedy např. Ruotsi, Ruoŧŧa, Rootsi, Roodsi, Ročinma apod.
Kromě „normanské“ teorie ovšem existují i další, dovozující, že jméno Rus pochází buď: od základu indoevropského slova ruksa či russa („světlý, bílý“) či od hypotetického praslovanského slova рьсь, r’s’ („medvěd“ – posvátné zvíře starých Slovanů), příbuzného s latinským ursus a starořeckým αρκτος, arktos anebo od jména ukrajinské řeky Ros (pravý přítok Dněpru, jižně od Kyjeva). Ani tyto, ani jiné pokusy o vysvětlení však nejsou obecně lingvisty a historiky (a to většinou ani ruskými) uznávány.
Dějiny
První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny (Skythové, Hunové, Avaři, Chazaři, Volžští Bulhaři a další).
Počátky Rusi
První státní útvar Východních Slovanů vznikl mezi Baltským a Černým mořem, kudy vedly obchodní stezky mezi Skandinávií a Byzantskou říší. Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862.[22] Roku 882 ovládl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev, který předtím platil tribut Chazarské říši. Následně Oleg založil Kyjevskou Rus.
Vládci Rusi poté dobyli hlavní město Chazarů a Kyjevská Rus se stala jedním z největších a nejvýznamnějšich států ve východní Evropě. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. křest z Byzantské říše, což zařadilo Rus mezi východokřesťanské (od rozkolu v roce 1054 pravoslavné) země. Okolo roku 1020 vydal kníže Jaroslav Moudrý první zákoník, tzv. Ruskou pravdu.[23]
V 11. a 12. století byla Rus oslabena neustálými nájezdy Kumánů a dalších kočovných turkických kmenů, slovanská populace začala migrovat na bezpečnější, hustě zalesněné oblasti na severu. Vnitřními rozpory se začala rozpadat a ve 13. století utrpěla invazí mongolských hord pod vedením Bátúa porážku (1237–40) a byla ovládnuta Zlatou hordou. Ta se postupně dostala do rukou muslimských Tatarů.
Novgorod spolu s Pskovem udržel poté jistou míru autonomie. Expanzi ze strany Švédů odvrátil kníže Alexandr Něvský, který je porazil v bitvě na řece Něvě (1240), stejně tak zastavil vpád Řádu německých rytířů v tzv. ledové bitvě roku 1242. Potomci Alexandra Něvského z novgorodské rurikovské větve vládli Vladimiru, nejmladší Alexandrův syn Daniil učinil Moskvu sídelním městem své části dědictví.
Moskevské velkoknížectví
,_Bitwa_pod_Orsz%C4%85.jpg)
Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské velkoknížectví. Moskva, založená 1147, se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla nadále poddaná Zlaté hordě, které musela odvádět daně. Byly to těžké časy s častými mongolsko-tatarskými nájezdy, úpadkem zemědělství a rozšířením různých epidemií. Epidemie černé smrti nezasáhla Rusko tak silně jako západní Evropu a populaci se podařilo brzy obnovit.
Roku 1380 moskevský velkokníže Dimitrij Donský porazil Zlatou hordu (součást mongolské říše) v bitvě na Kulikově poli. Moskva postupně vstřebala okolní knížectví, včetně Tveru a Novgorodu, i nadále však odváděla poplatky Zlaté hordě. Moskevský stát se stal na Tatarech plně nezávislým až v roce 1480 za panování Ivana III., který značně rozšířil území Rusi směrem na východ. Tataři přišli o politickou moc, nicméně dodnes tvoří nejpočetnější menšinu Ruska, koncentrovanou zejména v Tatarstánu. Ivan III. se oženil s neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI, a přijal znak byzantského dvouhlavého orla za svůj vlastní, eventuálně také jako ruský státní znak.
Rozsáhlé západní oblasti včetně Kyjeva se dostaly do rukou Polsko-litevského státu (od Kyjeva po Možajsk nedaleko Moskvy).[24] Moskvané se během vleklé Rusko-litevské války snažili získat kontrolu nad všemi teritorii, které bývaly součástí Kyjevské Rusi. V roce 1514 Polsko-litevská unie porazila Moskvany v bitvě u Orši. Války však pokračovaly. V roce 1522 byl podepsán mír, na jehož základě Litva postoupila Moskvanům některé oblasti v zemích bývalé Kyjevské Rusi, včetně Smolenska. Ve stejném roce se Litevské velkovévodství pokusilo zaútočit na Moskvu ještě jednou, ale hlavní vojenské konflikty byly urovnány na přibližně 40 let.
Carské Rusko
Roku 1547 se pak Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, nechal korunovat carem a nastolil tak tzv. samoděržaví: centralistickou absolutní monarchii. Za jeho vlády se ruské teritorium směrem na Sibiř zdvojnásobilo, což z Ruska vytvořilo transkontinentální stát.
Krymští Tataři, jediní zbývající zástupci Zlaté Hordy, pokračovali v nájezdech do jižního Ruska a odváděli ve velkém obyvatele do osmanského otroctví. Zabraňovali tak většímu osídlení území. Krymští Tataři také roku 1570 zdevastovali Rjazaň, kde se setkali jen se slabým odporem.
V roce 1571 Tataři z Krymského chanátu a jejich osmanští spojenci (80 000 Tatarů, 33 000 Turků a 7 000 janičárů) vpadli do centrálního Ruska a za řekou Ugrou rozdrtili křídlo ruského vojska se 6 000 bojovníky. Jelikož ruská armáda neměla sílu k zastavení invaze, ustoupila do Moskvy. Venkovské obyvatelstvo také uprchlo do hlavního města. Armáda Krymských Tatarů zdevastovala města a vesnice v okolí Moskvy a poté vypálila většinu hlavního města. Odhaduje se, že tatarské invazi padlo za oběť 80 000 lidí a 150 000 Rusů bylo odvlečeno do zajetí.
Následující rok krymský chán Devlet Giraj, podporovaný Osmanskou říší, plánoval plné dobytí Ruska, ale jejich armáda byla poražena v bitvě u Molodi, což eliminovalo hrozbu krymsko-osmanské expanze do Ruska. Nájezdy Tatarů za účelem zajímání otroků však neustaly až do konce 17. století. Rusové byli odvlékáni do otroctví ve velkých počtech i nadále, i když výstavba nových opevnění po celém jižním Rusku neustále zužovala prostor přístupný pro nájezdy Krymských Tatarů.[25]
Rozmach ruského carství se pozastavil po vymření dynastie Rurikovců na přelomu 16.–17. století, kdy Polsko-litevská unie obsadila během Období zmatků velké části Ruska, včetně Moskvy. V roce 1612 však byli Poláci a Litevci nuceni ustoupit. Zasloužil se o to sbor pod vedením Kuzmy Minina a knížete Dmitrije Požarského.
Roku 1613 byl pak zvolen hlavou státu Michail I. Romanov. Carská dynastie Romanovců následně vládla Rusku do roku 1762, kdy ji vystřídala dynastie Holstein‑Gottorp‑Romanov. V 17. století Rusko kolonizovalo většinu Sibiře a v roce 1648 Rusové poprvé přešli Beringův průliv mezi Asií a Severní Amerikou.
V roce 1648 se rolníci z Ukrajiny připojili k záporožským kozákům ve vzpouře proti polsko-litevské unii. V roce 1654 ukrajinský vůdce Bohdan Chmelnický nabídl ruskému carovi Alexeji I., že by Ukrajina měla být oddělena od Polsko-litevské unie a postavena pod jeho ochranu. Car Alexej I. tuto nabídku přijal (tzv. perejeslavská dohoda), což vedlo k další rusko-polské válce (1654–1667). Nakonec byla Ukrajina rozdělena podél Dněpru, západní část připadla Polsku a východní část Rusku (viz Andrusovské příměří, Smlouva o věčném míru).
Ruské impérium
.svg)
Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu. Po vítězství v severní válce nad Švédskem (1700–1721) byl zaveden název Ruské impérium. Na jednom ze získaných území (v ústí řeky Něvy) založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Roku 1721 také přijal Petr titul imperátora.
Vláda Kateřiny II. Veliké (1762–1796) pak přinesla osvícenské reformy, počátek rozvoje věd, stavbu obrovských paláců v okolí Petrohradu, územní zisky na Ukrajině a Krymu v opakovaných válkách s Osmanskou říší a zisk velké části postupně rozdělovaného Polska. Ruské impérium se rozrostlo o další území Dálného východu až po Aljašku (1799), Gruzii (1802[zdroj?) a Ázerbájdžán (1813). V důsledku rusko-švédské války bylo roku 1809 k Rusku připojeno Finsko. V roce 1803–1806 bylo provedeno první ruské obeplutí země a v roce 1820 ruská expedice objevila kontinent Antarktidy.
Roku 1812 vpadl do země Napoleon Bonaparte, avšak jeho ruské tažení zakončené okupací Moskvy skončilo debaklem, Napoleon byl poražen a Ruská armáda se přehnala přes Evropu až do Paříže. Alexandr I. Pavlovič se účastnil v čele ruské delegace Vídeňského kongresu, který definoval mapy v po-napoleonské Evropě.
Zemi oslabila Krymská válka proti Osmanské říší v letech 1853–1856. V té bojoval mj. Lev Nikolajevič Tolstoj. Hospodářsky zaostalé Rusko se začalo postupně modernizovat (roku 1861 bylo zrušeno nevolnictví, začala výstavba železnic a průmyslu), přesto nedokázalo držet krok se západními mocnostmi. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí na počátku 20. století. V letech 1904–1905 probíhala Rusko-japonská válka, v níž bylo Rusko poraženo.
Opozice proti carství (vyjádřená již povstáním Děkabristů roku 1825 či teroristickými akcemi hnutí Zemlja i Volja) sílila, zejména ze strany dělníků, ale také intelektuálů a příslušníků neruských národů, jež byly vystaveny rusifikaci. Po poražené první ruské revoluci (1905) byl sice zřízen parlament (duma), absolutismus však oslaben nebyl.
Revoluce a občanská válka
První světová válka pak přinesla rozklad státu a nejprve únorovou a následně radikálnější říjnovou revoluci, po níž se k moci dostali bolševici, a která následně přeměnila Rusko v socialistický stát a uvedla ho do občanské války. V ní v letech 1917–1922 zvítězli bolševici, za cenu asi 5 milionů mrtvých civilistů. V červenci 1918 byl bolševiky zavražděn někdejší car ruského impéria Mikuláš II. (civilním jménem Nikolaj Alexandrovič Romanov) i jeho manželka s dětmi.
7. listopadu 1917 byla v Petrohradu ustavena sovětská vláda v čele s Leninem, revolucionářem a marxistickým intelektuálem. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), v jejíchž postupem doby pozměněných hranicích existuje dnešní Rusko. Hlavním městem se stala opět Moskva. 3. března podepsalo Rusko separátní Brest-litevskou mírovou smlouvu ukončující první světovou válku, ovšem za cenu ztráty většiny Ukrajiny, Běloruska, Polska, Besarábie, Finska a Pobaltí.
Země upadla do vleklé občanské války trvající až do roku 1922; proti komunistům povstalo mnoho odpůrců, např. Bílá armáda, Černá armáda, Zelená armáda, donští kozáci nebo rolníci během Tambovského povstání, avšak byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být silným protivníkem proti bolševikům podporovaným Rakousko-Uherskem a Německem, a to ani přes intervenci Francie, Británie a Československých legií. Českoslovenští legionáři dobyli všechna velká města na Sibiři, avšak cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim zachránit ze zajetí v Jekatěrinburgu nepodařilo. Necelý týden před příchodem legií do města byla celá carská rodina vyvražděna na přímý příkaz rudých.
V době války odešla velká část spisovatelů, umělců a vědců do emigrace. Při hladomoru v Povolží zemřelo přes 5 milionů lidí.[26] Celkem si občanská válka v Rusku vyžádala 7–12 milionů obětí.[27] V roce 1921 Lenin vyhlásil novou hospodářskou politiku (NEP) s prvky soukromého vlastnictví, díky níž se podařilo alespoň částečně konsolidovat hospodářství.
Sovětský svaz
Vzhledem k Leninovým zdravotním komplikacím byl nově zřízen úřad Generálního tajemníka ÚV KSSS; dosazen do funkce byl Josif Stalin. Tomu se podařilo úspěšně získat co nejvíce moci a odstranit ideové odpůrce, zejména trockisty. 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.
Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny osob. Násilná kolektivizace vyvolala v letech 1932–33 hladomor v Povolží a dalších regionech jižního Ruska,[28] při kterém zahynuly v ruské části SSSR až 3 miliony lidí.[29] Polovina 30. let je pak obdobím další rusifikace neruských národů SSSR a brutálních stalinských čistek NKVD v armádě a straně.
22. června 1941 hitlerovské Německo porušilo smlouvu o neútočení (pakt Ribbentrop–Molotov) a bez vyhlášení války napadlo Sovětský svaz. Začala Velká vlastenecká válka. Nacistický Generalplan Ost počítal s genocidou Rusů a dalších slovanských národů. Nacisté ovládli většinu evropské části země, která byla těžce poničena, avšak po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začal obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V únoru 1945 pak proběhla na Krymu tzv. jaltská konference, kde se Stalinovi podařilo upevnit sovětský vliv na střední a východní Evropu.[30] Německá invaze do Sovětského svazu si vyžádala více než 20 milionů obětí.[31] Během války zemřelo 6–9 milionů ruských civilistů, včetně milionu lidí při 872 dní dlouhém obležení Leningradu, a okolo 6 milionů vojáků z ruské části SSSR.[32] V německém zajetí zahynulo 3,3 milionu sovětských válečných zajatců.[33] Německý wehrmacht utrpěl 80 % svých ztrát v bojích na východní frontě.[34] Sovětský svaz získal porážkou nacistů velkou prestiž, která přispěla k etablování komunistických diktatur ve státech tzv. východního bloku včetně Československa.
Po druhé světové válce byl SSSR jednou ze stran tzv. studené války. V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Jeho nástupce, Nikita Chruščov, v tajném projevu v roce 1956 kritizoval tzv. kult osobnosti stalinského období.[35] Následující desetiletí provázelo určité oslabení represí a ekonomický rozvoj; byl zahájen sovětský kosmický program. Během své vlády v roce 1954 daroval Chruščov Ukrajině poloostrov Krym při příležitosti 300 let od kozáckého shromáždění Perejaslavské rady a připojení Ukrajiny k Ruskému impériu.[36] To bylo předzvěstí problémů, jež vyvstaly při rozpadu SSSR, neboť na převážně ruskojazyčném Krymu od té doby existovaly silné separatistické tendence.
Éra Chruščovova následníka Brežněva byla pak obdobím tzv. ustrnutí. Nebyla již provázena represemi uvnitř Sovětského svazu ve velkém měřítku, avšak SSSR se jen nedostatečně dále modernizoval, což způsobilo hospodářskou stagnaci.
V „bratrském“ Československu došlo k vývoji, který kulminoval v období pražského jara 1968. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly na rozkaz sovětského vedení a Leonida Brežněva osobně ukončeny invazí vojsk Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská internacionální pomoc“, ve středu 21. srpna 1968.
V roce 1979 začala sovětská válka v Afghánistánu, ta pro SSSR skončila po deseti letech neúspěchem a stažením jejich vojsk, z části díky podpoře mudžahedínských povstalců USA, Saúdskou Arábií, Velkou Británií a dalšími zeměmi. Proti intervenci do Afghánistánu protestoval Andrej Sacharov, nejznámější představitel sovětského disentu a nositel Nobelovy ceny míru.[37] Po Brežněvově smrti v roce 1982 se po přechodném období — krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích — v roce 1985 stal generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov. Gorbačov zahájil období perestrojky a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným výsledkem jeho politiky se stala jeho postupná dezintegrace.
Ruská federace
Sovětský svaz měl být reorganizován ve volnější federaci, pro což se vyjádřila většina voličů 17. března 1991 v referendu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin. Tzv. srpnový puč, jehož cílem bylo zrušení demokratických přeměn, byl potlačen. 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepsali Bělověžskou dohodu, prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“. 25. prosince 1991 se Ruská sovětská federativní socialistická republika přejmenovala na Ruskou federaci[38] a 26. prosince se SSSR oficiálně rozpadl na Ruskou federaci a dalších 14 postsovětských republik.[39]
V říjnu 1993 propukla tzv. ústavní krize, Jelcin podporoval kurz radikální privatizace na rozdíl od parlamentu. Jelcin v rozporu s ústavou a s odvoláním na výsledky referenda o jeho pravomocech rozpustil ruský parlament. Povstání, které proti rozhodnutí protestovalo, bylo krvavě potlačeno armádou. Éra Borise Jelcina byla pak obdobím bolestného přechodu ke kapitalismu, privatizace, krachu velkých státních podniků, nárůstu kriminality, ztráty super-velmocenského postavení a velmi pomalému a problematickému etablování demokracie, která v Rusku nemá tradici. Současně probíhala první a druhá čečenská válka a Rusko vstoupilo do svazu s Lukašenkovým Běloruskem. Jelcin spustil vlnu privatizace podniků včetně nalezišť surovin. Na těchto krocích, prodeje majetku pod cenou, profitoval poměrně úzký okruh osob kolem Jelcina, zahraniční banky a těžební společnosti. Z tohoto okruhu osob údajně vznikli tzv. oligarchové.
Po vzniku nezávislého, postsovětského Ruska v zemi propukla hluboká hospodářská a sociální krize, která trvala celá 90. léta. Většina státních podniků zkrachovala. Vědci z bývalého SSSR, především z oboru kosmonautiky, která byla v útlumu, odcházeli do USA nebo do Japonska. V zemi se začal prosazovat organizovaný zločin a hospodářská kriminalita.
S restrukturalizací hospodářství vznikla vrstva extrémně bohatých a extrémně chudých obyvatel. V roce 1998 vyhlásilo Rusko státní bankrot. Až za vlády prezidenta Putina se začala hospodářská situace zlepšovat, zlepšilo se splacení ruských dluhů v důsledku růstu cen ropy a zemního plynu, jehož je Rusko významným exportérem. Výrazně vzrostly kapitálové investice. Na druhou stranu ale přibývala nová rizika, jako například terorismus nebo separatismus jednotlivých republik.
Ve snaze zabránit separatistickým tendencím v oblasti severního Kavkazu zaútočila v 90. letech ruská armáda na Čečenskou republiku, jež se snažila odtrhnout a vyhlásit nezávislost. Časem se však válka změnila v partyzánský boj a čečenští teroristé začali páchat bombové útoky. Mezi největší teroristické masakry patřil teroristický útok na beslanskou školu (2004), bombové útoky v Moskevském metru (2004 a 2010) a na nádraží a trolejbus ve Volgogradu (2013).
31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimíra Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska; dosáhl značné popularity a mandát obhájil v roce 2004. Obnovil se vliv pravoslavné církve, sjednocené s exilovou větví. Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně docházelo k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace. V roce 2008, kdy se stal prezidentem Dmitrij Medveděv, však země začala čelit globální ekonomické krizi; Rusko bylo jakožto vývozce surovin těžce postiženo snížením světové poptávky. V srpnu 2008 bylo Rusko také jednou ze stran války v Jižní Osetii.
Putin vyhrál prezidentské volby 2012 a Medveděv byl jmenován ministerským předsedou. V únoru 2014 proběhly v Soči zimní olympijské hry, které byly po závěrečném ceremoniálu komentátory hodnoceny jako celkově úspěšné.[40][41] Nedlouho poté Rusko z důvodu dění na Ukrajině do té doby ukrajinský poloostrov Krym na základě referenda ze dne 16. března 2014 začlenilo jednostranně jako federální subjekt Republika Krym a město Sevastopol do Ruské federace.
Od září 2015 se Rusko zapojilo leteckými a raketovými údery do Syrské občanské války proti militantním skupinám Islámského státu, Fronty an-Nusrá (Al-Káida v Levantě) a Džaíš al-Fatah (radikální sunnité).[42] Prezident Putin a francouzský prezident Francois Hollande se 17. listopadu dohodli na vojenské spolupráci v Sýrii[43] a společné kooperaci leteckých útoků na Islámský stát.[44] Dohoda přišla nedlouho po teroristických útocích v Paříži a výbuchu ruského letadla v Egyptě.
V roce 2022 provedlo Rusko vojenskou invazi na Ukrajinu následně odsouzenou rezolucí mimořádného Valného shromáždění OSN. Dne 30. září 2022 byla k Rusku formálně připojena území Doněcké, Luhanské, Chersonské a Záporožské oblasti, na základě zpochybněných referend.[45] Tato anexe byla většinou mezinárodního společenství odsouzena Rezolucí OSN, tu však Rusko vetovalo v Radě bezpečnosti OSN. Především od Západních států dochází k ekonomické izolaci Ruska.
Politický systém
Ruská federace je formálně zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. De facto lze politický systém Ruské federace charakterizovat jako směs nestabilních demokratických institucí a autoritativních praktik, přičemž prezident vykonává moc autokraticky.[46][47][48] Postupně je prosazována centralizace politické moci v rukou úřadujícího prezidenta a jeho prezidentské administrativy.[49] Za vlády prezidenta Vladimira Putina v letech 2000–2008 a od roku 2012 byla politická práva občanů omezena. Podle britského časopisu The Economist se Rusko v roce 2020 nacházelo na 124. místě žebříčku stavu demokracie ze 167 zemí. Časopis označil ruský politický systém za „autoritní režim“.[50]
Federální shromáždění Ruska je dvoukomorový parlament. Rada federace je horní komora. Státní duma je dolní komora, která je volena na dobu pěti let. Podle volebních výsledků jsou v současnosti[kdy? ve Státní dumě zastoupeny následující strany: Jednotné Rusko (54 %), Komunistická strana Ruské federace (13 %), Liberální demokratická strana Ruska (13 %) a Spravedlivé Rusko (6 %). Organizovala se také mimoparlamentní opozice.
Zahraniční politika
.jpg)
V České republice má Ruská federace velvyslanectví v Praze, generální konzuláty v Brně a v Karlových Varech a konzulát v Ostravě. Pro vstup na ruské území potřebují čeští občané vízum, jsou to víza buď turistická (do 16 dní) nebo služební (business, do 12 měsíců). Od 1. ledna 2021 stačí pro turisty z EU vyplnit elektronické vízum, není již tedy nutné shánět pozvání nebo potvrzení hotelu a žádat o klasické vízum.[51] Velvyslanectví České republiky v Rusku sídlí v Moskvě, generální konzuláty jsou v Petrohradu a Jekatěrinburgu.
Rusko je členem skupiny vyspělých národů G20, Rady Evropy, OBSE, APEC, skupiny BRICS a také důležitých regionálních organizací SNS, EurAsEC, OSKB a Šanghajské organizace pro spolupráci. V důsledku událostí na poloostrově Krymu (2014) přijali lídři Evropské unie, Spojených států amerických a Kanady politické a hospodářské sankce vůči Ruské federaci, neboť odmítli uznat Krymské referendum, ve kterém se více než devadesát procent hlasujících vyslovilo pro připojení poloostrova k Ruské federaci. Postupně byly tyto sankce zostřovány také v důsledku údajné podpory povstalců ve válce na východní Ukrajině. Nicméně řada zemí Evropské unie, včetně Řecka, Rakouska, Itálie, Kypru, Bulharska a Lucemburska, jdou jen neochotně cestou sankcí.[52] Například Švýcarsko a Jižní Korea se oněch sankcí neúčastní.
Dodržování lidských práv a LGBT práva v Rusku jsou dlouhodobě sledovány jak občany Ruska, tak zahraničím. Jejich případné nedodržování či dokonce potlačování je soustavně kritizováno zahraničními vládami, ruskou opozicí, některými ruskými a mnoha zahraničními médii a v Rusku i mimo Rusko působícími nevládními organizacemi, cílícími na podporu svobody a demokracie. Obzvláště společnosti, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch nebo v České republice Člověk v tísni vyčítají ruskému systému porušování občanských svobod a politických práv občanů kontroverzními zákony, cenzurou a cenzurou internetu.[53][54][55][56] Freedom House, mezinárodní organizace financovaná americkou vládou, označila Rusko za „nesvobodný stát“ – podle ní jsou volby pečlivě vykonstruované a v zemi chybí možnost skutečně svobodné diskuse.[57] Ruské autority veškeré námitky, především závěry Freedom House, odmítají. Podle nevládní organizace Democracy Ranking se Ruská federace v průzkumu demokratických svobod, do kterého bylo zahrnuto 115 zemí, umístila na 95. místě.[58]
V důsledku anexe Krymu a následných sankcí ze strany USA, Kanady a Západní Evropy se Rusko rozhodlo věnovat zvýšenou pozornost svým hospodářským vztahům s asijskými zeměmi, především s Čínou, ale také s Japonskem, Jižní Koreou a Indií. V roce 2014 podepsalo důležitou smlouvu o dodávkách plynu s Čínou, které také dodává vojenská letadla a jiné vybavení. V menší míře, např. dodávkami ropy, obchoduje Rusko také se Severní Koreou.
Intervence v oblasti zahraniční politiky
_(4).jpg)
Rusko na konci desátých let 21. století navázalo na někdejší velmi aktivní zahraniční politiku a začalo pracovat na návratu image přední světové mocnosti. Zapojilo se ve světě do několika konfliktů: v roce 2008 se stalo jednou ze stran války v Jižní Osetii, kde pomohlo stabilizovat faktickou nezávislost dvou separatistických oblastí Gruzie, a to Abcházie a Jižní Osetie, které jednostranně vyhlásily nezávislost na Gruzii krátce po rozpadu Sovětského svazu na začátku 90. let. V roce 2014 se aktivně zapojilo do ukrajinské krize vojenskou intervencí, v jejímž rámci anektovalo ukrajinský Krym a podpořilo separatisty ze samozvané Doněcké a Luhanské republiky dodávkami zbraní a peněz ve válce v Donbasu na východě Ukrajiny. Moskva to a rovněž účast svých vojáků v tomto konfliktu popírala až do února 2022 (kdy tyto samozvané státy naopak uznala a následně vojensky obsadila). Mnoho světových lídrů Rusko tvrdě kritizovalo a řada států západního světa uvalila na Rusko částečné hospodářské embargo. To spolu s nízkou cenou ropy znamenalo pro ruskou ekonomiku brzký propad HDP,[59] propad činil v roce 2015 2,5% a 2016 0,2%, další roky se již HDP vrátil k růstu.[60]
V roce 2015 se Rusko svou intervencí zapojilo také do složité občanské války v Sýrii s cílem podpořit režim Bašára al-Asada a dosáhlo v tomto konfliktu určitých úspěchů v boji proti Islámskému státu a al-Nusrá.[61]
V roce 2022 provedlo Rusko vojenskou invazi na Ukrajinu následně odsouzenou rezolucí mimořádného Valného shromáždění OSN. Odhaduje se, že v obavě před důsledky vyvolaných ekonomických sankcí a policejních represí opustilo Rusko více než 200 tisíc lidí.[62] Vojenské neúspěchy a důsledky ekonomických sankcí mohou potenciálně vést až k rozpadu Ruska.[63]
Dne 23.11.2022 bylo Rusko uznáno Evropským parlamentem jako stát, který podporuje terorismus a který používá teroristické prostředky, Evropská unie nyní nemůže takto označit stát, byly tedy vyzvány členské státy, aby změnily legislativu EU k přijetí stejné rezoluce. Zároveň vyzval členské státy, ke komplexní izolaci Ruské federace v mezinárodním prostředí.[64][65]
Ozbrojené síly
Ozbrojené síly Ruské federace jsou rozděleny do pozemních sil, námořnictva a letectva. A dále na tři samostatné druhy vojsk: vzdušná a kosmická obrana, raketová vojska strategického určení a vzdušná výsadková vojska. Společně s USA disponuje Rusko největší jadernou a tankovou silou na světě. Země vyrábí většinu svého vlastního vojenského vybavení, jen několik typů dováží a je druhým největším dodavatelem zbraní na světě.
Speciální jednotky Specnaz jsou jednotky zvláštního určení ruské armády i ozbrojených a bezpečnostních sil, je to obecný výraz pro řadu rozdílných jednotek, jejich výcvik patří mezi vůbec nejnáročnější na světě.[66]
Ruské námořnictvo zahrnuje Severní (nejsilnější), Tichooceánské, Černomořské, Baltské a Kaspické loďstvo, dále Námořní letectvo a Pobřežní vojsko (námořní pěchota, pobřežní rakety a dělostřelecká vojska). Využívá jednu letadlovou loď (Admiral Kuzněcov), pět křižníků (křižník Pjotr Velikij třídy Kirov je silně vyzbrojen a má nukleární pohon). Dále čtrnáct torpédoborců, šest fregat, šedesát čtyři korvet, devět nukleárních balistických ponorek a desítky útočných ponorek.
Ruské letectvo využívá víceúčelové stíhací letouny čtvrté generace Suchoj Su-27, Suchoj Su-30, Suchoj Su-35S, MiG-29 a MiG-31. Dále bitevní letouny Suchoj Su-25, stíhací-bombardovací Suchoj Su-24 a Suchoj Su-34, bombardéry Tupolev Tu-22M, Tupolev Tu-95 a Tupolev Tu-160, stovky transportních letounů a bitevních vrtulníků (Mil a Kamov). Ve výzbroji má i česká letadla Let L-410 Turbolet a Aero L-39 Albatros. Stíhací letoun páté generace Suchoj Su-57 měl první let v lednu 2010 a první dodávky armádě byly na rok 2019.[67] K roku 2022 vzniklo 10 testovacích a 5 sériových Su-57.
Administrativní členění
.svg)
Centrální federální okruh
Severozápadní federální okruh
Povolžský federální okruh
Jižní federální okruh
Severokavkazský federální okruh
Uralský federální okruh
Sibiřský federální okruh
Dálněvýchodní federální okruh
.svg)
Rusko se člení na 8 federálních okruhů nebo na 12 ekonomických rajónů, ty se dále dělí na 85 subjektů.
Federálními okruhy jsou Centrální federální okruh, Jižní federální okruh, Severozápadní federální okruh, Dálněvýchodní federální okruh, Sibiřský federální okruh, Uralský federální okruh, Povolžský federální okruh, v roce 2010 byl vyčleněn z Jižního federálního okruhu nový Severokavkazský federální okruh. Roku 2014 vznikl dočasně Krymský federální okruh, který však byl již o dva roky později začleněn do Jižního federálního okruhu.
Federální subjekty v současnosti zahrnují 22 republik, 46 oblastí, 9 krajů, 4 autonomní okruhy, 1 autonomní oblast a dále 3 federální města. Poslední dobou v Ruské federaci sílí snahy o slučování krajů, republik nebo autonomních okruhů. V souvislosti s Putinovou centralizační politikou došlo ke snížení z původních 89 subjektů v roce 1993 na dnešních 83 subjektů.
Vedle Moskvy a Petrohradu jsou nejlidnatějšími celky Krasnodarský kraj, Moskevská a Rostovská oblast a republiky Baškortostán a Tatarstán. Největším celkem je republika Sacha, která se svou rozlohou (přes 3 miliony km²) vyrovná třem čtvrtinám rozlohy Evropské unie; žije zde však jen 950 000 obyvatel. Naopak nejmenšími celky jsou federální města, hustě osídlené kavkazské republiky a středoruské oblasti.
Geografie
.svg)
Ruská federace je největším státem na světě, celková rozloha činí přibližně 17 milionů km². Na západě hraničí s pobaltskými republikami a Baltským mořem, na východě pak s Tichým oceánem. Reliéf je převážně rovinatý, mimo pohoří Ural, které tvoří hranici mezi evropským Ruskem a Sibiří a Kavkaz s nejvyšší horou Elbrusem (5642 m). V Rusku je 23 míst světového dědictví UNESCO, 40 biosférických rezervací UNESCO, 41 národních parků a 101 přírodních rezervací.
V Rusku se rozkládá pětina světových lesů.[68] Velkým problémem jsou lesní požáry a nelegální těžba dřeva v tajze na Sibiři.[69][70]
Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa Západosibiřská rovina, protékaná veletoky Obu s Irtyšem a Jenisejem. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ horské pásmo Sajan a na mongolské hranici vrcholí Východní Sajan. Na severovýchod od něj jezero Bajkal s hloubkou 1637 m představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a zároveň jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží.
Vodstvo
Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánů – Severního ledového, Tichého a Atlantského. Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantského oceánu jsou zcela odlišné: vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby.
Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa.[71] Všechny tři náleží do úmoří Severního ledového oceánu, společně se Severní Dvinou, Pečorou, Lenou, Janou, Kolymou. Největším přítokem Tichého oceánu je Amur. K úmoří Atlantiku patří Don a Dněpr (na ruském území pouze horní tok); řeka Ural a hospodářsky nejvyužívanější Volha ústí do bezodtokého Kaspického moře. Mezi známé řeky patří také Moskva, protékající hlavním městem, a Něva, v jejímž ústí do finského zálivu byl vystavěn Petrohrad.
V Rusku se nachází také mnoho jezer rozmanitého původu a velikostí. Největší z nich je slané (brakické) Kaspické moře, ze sladkovodních je nejvýznamnější jezero Bajkal, zároveň nejhlubší jezero světa (1637 m). Na severozápadě země leží jezero Ladožské, Oněžské, Čudské a další. Během 20. století bylo zbudováno také množství přehradních jezer, zejména na Volze, Angaře a dalších řekách.
Podnebí
Ruská federace je rozsáhlou zemí, a proto zde najdeme několik rozdílných klimatických oblastí. Pro počasí v severním a středním Rusku je charakteristické velké střídání teplot v průběhu roku. Jaro a podzim jsou o něco studenější než ve střední Evropě. Na druhé straně jsou zimy podstatně chladnější a to nejen na severu, ale také v centrálním Rusku. Na jihovýchodě, tedy v oblasti stepí jsou velmi nízké teploty v zimě a naopak velmi vysoké v létě, kdy také málo prší. Na černomořském pobřeží jsou zimy mírné a léta příjemně teplá. Pro oblast Sibiře jsou typické velice nízké teploty v zimě, léta jsou krátká a četnými srážkami. Celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčné zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě.
Podnebné pásy:
Polární pás (nejsevernější oblasti), subpolární pás, mírný pás a subtropický pás (pobřeží Černého moře).
Města
| Poř. | město | federální okruh | obyvatelstvo |
|---|---|---|---|
| 1. | Moskva | Centrální | 11 612 943 |
| 2. | Petrohrad | Severozápadní | 4 953 219 |
| 3. | Novosibirsk | Sibiřský | 1 498 921 |
| 4. | Jekatěrinburg | Uralský | 1 378 441 |
| 5. | Nižnij Novgorod | Povolžský | 1 254 592 |
| 6. | Samara | Povolžský | 1 169 184 |
| 7. | Kazaň | Povolžský | 1 161 308 |
| 8. | Omsk | Sibiřský | 1 156 583 |
| 9. | Čeljabinsk | Uralský | 1 143 458 |
| 10. | Rostov na Donu | Jižní | 1 096 448 |
| 11. | Ufa | Povolžský | 1 072 291 |
| 12. | Volgograd | Povolžský | 1 021 000 |
| 13. | Perm | Povolžský | 1 000 672 |
Moskva je s více než 11 miliony obyvatel jedním z největších měst světa a ekonomicky výrazně převyšuje zbytek Ruska. Pětimilionový Petrohrad, někdejší hlavní město, je pak především centrem umění, kultury a turismu. Třetím nejvýznamnějším centrem ruského školství a průmyslu je Jekatěrinburg. Na Volze leží velkoměsta Nižnij Novgorod, Kazaň, Toljatti, Samara, Saratov, Volgograd, Astrachaň. Mezi další významná města a regionální centra v evropské části patří, Perm, Iževsk, Ufa, Voroněž, Jaroslavl, Rostov, Krasnodar, v asijské části pak Čeljabinsk, Novosibirsk, Omsk, Barnaul, Krasnojarsk, Irkutsk, Jakutsk, Chabarovsk či tichomořský přístav Vladivostok.
Menšími městy, avšak strategickými přístavy jsou Novorossijsk, Kaliningrad, Archangelsk a Murmansk, který je největším městem za severním polárním kruhem. Ještě severněji leží Norilsk, který je kvůli těžbě kovů nechvalně proslulý jako jedno z nejznečištěnějších měst světa.
Historickými památkami kromě Moskvy, Petrohradu a povolžských měst vyniká Pskov, Velikij Novgorod a tzv. Zlatý kruh Ruska – prstenec historických měst v okolí Moskvy. Rekreačním centrem je Soči u Černého moře, který oproti zbytku Ruska leží v subtropech s horkými léty a písečnými plážemi.
Ekonomika
Národohospodářský přehled
Ruská ekonomika je determinována velkou rozlohou země, malou hustotou obyvatelstva (hlavně v asijské části) a s tím spojenými logistickými problémy. Je silně závislá na těžbě přírodních zdrojů, mj. ropy a zemního plynu. Mezi první desítkou firem dle kapitalizace jen pouhé dvě firmy nejsou spojeny s těžbou surovin (viz níže). V roce 2016 klesla ruská ekonomika co do objemu hrubého domácího produktu (HDP) na dvanáctou příčku v pořadí na světě.[14] Tehdy se na stavu ruské ekonomiky začal vážně projevovat soubor negativních faktorů, z nichž nejhlavnější byly pokles cen klíčových nerostných surovin a ekonomické sankce uvalené na Rusko západními státy (s výjimkou Švýcarska) v reakci na anexi Krymu.
Na konci roku 2008 a počátkem 2009 se výrazně snížily ceny ropy, a to až na úroveň kolem 40 USD za barel (počátek března 2009). Analytikové přitom varovali Rusko před vážnými problémy, pokud by cena klesla pod 50 dolarů, což se také stalo. Pro Rusko to představuje významný problém, protože export ropy je jedním ze základních pilířů současné ruské ekonomiky. Akciové trhy v Rusku zkolabovaly, příjmy se snížily a začala výrazně stoupat nezaměstnanost.[72] Ruská ekonomika začala znovu růst až v roce 2017.[73] Ve stejný rok v zemi propukly největší protivládní protesty od povolebních protestů v roce 2012.[74]
Ještě v roce 2012 ohodnotily Financial Times Rusko jako druhou finančně nejstabilnější ekonomiku mezi G20, a to hlavně díky nízkému dluhovému zatížení (přibližně 11 % HDP), nízké nezaměstnanosti (přibližně 5 %), významným rezervám a míře hospodářského růstu.[75]
V ekonomické aktivitě má dominantní postavení metropole Moskva, která, ačkoliv má pouze 1/14 obyvatel země, tvoří hrubý domácí produkt z jedné třetiny; je zde také nejvyšší životní úroveň. Značný hospodářský význam má rovněž druhé největší město Petrohrad. Co se týče průmyslu si významný podíl na výrobě drží další velká města v evropské a jihovýchodní části státu. Severovýchod – Sibiř a Dálný východ – pak slouží především jako surovinová základna.
Významnými komoditami rostlinné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny a cukrová řepa. Živočišná výroba zásobuje obyvatelstvo mlékem, vepřovým, drůbežím a skopovým masem. Důležité jsou také rybolov a těžba dřeva.
Významnou úlohu má v ruské ekonomice zbrojní průmysl. Rusko vyrábí zbraně nejrůznějšího druhu, v neposlední řadě tanky, letadla a balistické rakety. Podílí se asi jednou čtvrtinou na světovém obchodu se zbraněmi, čímž se řadí na druhé místo na světě za USA.[18][19] Je jedenáctým největším producentem automobilů.[kdy? Největší automobilové společnosti v Rusku jsou AvtoVAZ a GAZ. Kamaz je předním výrobcem nákladních vozů a kamionů, jedná se o jednoho z deseti nejvýznamnějších světových výrobců v tomto oboru.[zdroj? Marussia byla v letech 2007–2014 prvním ruským výrobcem supersportů.[76]
V zemi se po rozpadu Sovětského svazu výrazně zvedla příjmová nerovnost. Nejvyšší nerovnost vykazují Moskva a kavkazské regiony.[77] Ruský Giniho koeficient byl v roce 2009 změřen na 40,11 bodu.[78]
17. srpna 1998 dopadla na Rusko finanční krize, jejíž širší příčiny lze vysledovat až k východoasijské finanční krizi v roce 1997. Bezprostřední příčinou byla tehdejší neschopnost Ruska splácet svůj zahraniční dluh. Krize měla vážné následky i v okolních státech Ruska. Od roku 1999 zažívalo Rusko značný ekonomický růst, který byl přerušen jen globální ekonomickou krizí v roce 2009. Po roce 2014 mělo Rusko opět hospodářské problémy, které byly zapříčiněny hlavně poklesem cen ropy a jiných surovin na světových trzích a mezinárodními ekonomickými sankcemi, uvalenými na Rusko v souvislosti s anexí Krymu. Od poloviny roku 2014 oslabil ruský rubl vůči ostatním světovým měnám o maximálních 50–60 % (v roce 2016 následovalo opět posílení rublu).
Dne 24. února 2022 zahájila Ruská federace invazi na Ukrajinu a od tohoto data Evropská unie s několika spojenci (USA, Japonsko atd.) zavedla nové sankce, které výrazně oslabily měnu rubl (od května 2022 jeho hodnota se výrazně zvýšila, tzv. umělé navyšování hodnoty). Došlo i na zabavení majetku několika ruským státním příslušníkům, m.j. oligarchům.
27. června bylo Rusko nuceno se ocitnout v nucené platební neschopnosti (Státní bankrot).
Statistické údaje
| Měsíční průměr | 1995 | 2000 | 2005 | 2008 | 2010 |
|---|---|---|---|---|---|
| Příjmy na 1 obyvatele (rubl) | 515,9 | 2 281 | 7 938 | 17 320 | 20 000 |
| Průměrná mzda (rubl) | 472,4 | Zdroj:
