Přibyslav
Náměstí
znakvlajka
Lokalita
Status	město
Pověřená obec	Přibyslav
Obec s rozšířenou působností	Havlíčkův Brod (správní obvod)
Okres	Havlíčkův Brod
Kraj	Vysočina
Historická země	Čechy
Stát	Česko Česko
Zeměpisné souřadnice	49°34′37″ s. š., 15°44′19″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel	4 041 (2024)[1]
Rozloha	35,32 km²[2]
Nadmořská výška	475 m n. m.
PSČ	582 22
Počet domů	1 106 (2021)[3]
Počet částí obce	8
Počet k. ú.	8
Počet ZSJ	11
Kontakt
Adresa městského úřadu	Bechyňovo nám. 1 582 22 Přibyslav mesto@pribyslav.cz
Starosta	Martin Kamarád
Oficiální web: www.pribyslav.cz
Přibyslav
Další údaje
Kód obce	569321
Geodata (OSM)	OSM, WMF
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům. Některá data mohou pocházet z datové položky.

Přibyslav (německy Primislau) je město v okrese Havlíčkův Brod v Kraji Vysočina na řece Sázavě, 23 km severovýchodně od Jihlavy a 12 km jihovýchodně od Havlíčkova Brodu. Má přibližně 4 000^[1] obyvatel a zahrnuje několik částí města – Českou Jablonnou, Keřkov, Dobrou, Dolní Jablonnou, Hřiště, Poříčí, Přibyslav, Ronov nad Sázavou a Utín. Je členem Svazku obcí Přibyslavska.

Název města se odvozuje od údajného zakladatele Přibyslava z Polné. Přibyslavská pahorkatina, v níž město leží, nebyla nejprve příliš osídlena a písemné zmínky o Přibyslavi pochází přibližně z poloviny 13. století. Přibyslav ve 13. století byla po Jihlavě druhým nejdůležitějším nalezištěm stříbra v českých zemích, těžba však byla poměrně brzy ukončena. V roce 1424 obklíčili město husité v čele s Janem Žižkou, který však poblíž nedaleké vsi dnes zvané Žižkovo Pole zemřel. Husité přesto město dobyli a vypálili. V pobělohorské době město spravovala knížata z Ditrichštejnu. Město postihla v té době řada katastrof a několikrát vyhořelo. Dnes je to klidné městečko s tradicí lehkého průmyslu, především potravinářského, textilního a dřevozpracujícího. Důležitým podnikem je Pribina (dnes TPK Přibyslav) vyrábějící mléčné produkty. Od roku 1898 je Přibyslav přístupná po železnici a je zde i veřejné letiště. K zajímavým pamětihodnostem patří barokní kostel Narození sv. Jana Křtitele s věží, Starý špitál či přibyslavský zámek.

Název

Název „Přibyslav“ se zpravidla odvozuje od historických postav, které žily v době založení sídla či se na jeho založení přímo podílely.^[4] Dlouho byl za původce názvu považován údajný zakladatel, moravský velmož Přibyslav z Křižanova (zmiňuje se o něm například Antonín Profous ve svém díle Místní jména v Čechách).^[5] Novější prameny odvozují název spíše od osoby Přibyslava z Polné, který je znám svou kolonizační činností.^[4] Pojmenování města mělo tyto formy: Priemezlaves (1257), Primizlaus (1265), Primislaus (1272), Przemislabe (1283), Przibislaws (1307), Primizlaus (1314), Przymzlaus (1316), Primislauia (1329), Przibislaw (1405), Przibislauia (1412), Przibislaw (1542), Pržibyslav (1675), Pržibislaw (1720)^[6], Pržibislau (1838)^[7], Přimislau (Přibyslav) (1880)^[8] a současné Přibyslav.^[5] Samotné jméno vzniklo přivlastňovací příponou -jb z osobního jména Přibyslav a znamená tak například Přibyslavův dvůr či Přibyslavův hrad a podobně.^[9]

Historie

Nejstarší dějiny

Město se rozkládá v centrální části Českomoravské vrchoviny v klimaticky a geograficky poměrně nehostinné krajině, která proto v pravěkých dobách nebyla příliš osídlena. Archeologické nálezy z této doby jsou proto na Přibyslavsku vzácné a vypovídají o neexistenci sídliště trvalého typu.^[4] Ještě ve vrcholném středověku byla většina území pokryta hlubokým lesem přerušeným jen několika obchodními stezkami.^[4]

První písemné zmínky pochází přibližně z poloviny 13. století. Některé starší spisy sice místo podobného názvu zmiňují, ale zřejmě se jedná spíše o moravskou obec Přibyslavice. V roce 1235 se v listině královny Konstancie objevuje výraz „Pribyzlaun“ a jako svědek je podepsán přibyslavský rychtář, což soudí o dobové existenci obecního uspořádání v Přibyslavi.^[10] První písemná zmínka se však např. podle ČSÚ datuje do roku 1257^[11] a vztahuje se k listině Smila z Lichtenburka, v níž daruje desátky ze stříbrných dolů v okolí Přibyslavi třem cisterciáckým klášterům. Tato těžba souvisela s rozvojem hornictví na Jihlavsku.^[12] Falešné rukopisy se však snažily v minulosti klást založení města do vzdálenější historie. V roce 1889 byl zveřejněn nález tzv. Paměti přibyslavské, padělaného dokumentu, který založení města sestrou svatého Václava Přibyslavou klade do 10. století. Nepravost rukopisu prokázal již v roce 1908 Gustav Friedrich, dokument byl však podrobován rozsáhlému jazykovému i historickému zkoumání i v mnohem pozdější době.^[4][13]

Přibyslav a přilehlý region se již ve 13. století stala po Jihlavě druhým nejdůležitějším nalezištěm stříbra v českých zemích. Nejprve se však zřejmě jednalo o osadu kolem tehdejšího přibyslavského hradu a sídlo městského typu vzniklo zřejmě až v poslední třetině 13. století.^[4] Po smrti Smila z Lichtenburka získal Přibyslav jeho bratr Častolov, poté jeho syn Jindřich z Přibyslavi a na přelomu 13. a 14. století Jindřichův syn Hynek z Přibyslavi. Původně hornické město se však mění s tím, jak byla naleziště postupně vytěžena a horníci odchází na Kutnohorsko. Obyvatelé se přeorientovávají na zemědělství a řemesla.^[14] Ke konci 14. století se vlády na panství ujal Čeněk z Ronova, který později proslul loupežnými přepadeními sousedních měst.^[14]

15.–19. století

Na začátku října 1424 přitáhli k městu husité v čele s Janem Žižkou. Utábořil se mezi Šenfeldem (dnešní Žižkovo Pole) a Hřišti a město obléhal. Sám Žižka však u vesnice Šenfeld 11. října téhož roku zemřel. Jeho bojovníci pak město dobyli, hrad vypálili a několik desítek obránců popravili upálením.^[4] Přibyslavský hrad pak husité (kteří si po smrti svého vůdce říkali Sirotci) používali jako opevněnou základnu pro výpady na Moravu. Moc nad městem ztratili až s koncem husitských válek po bitvě u Lipan. Hrad byl boji tak poničen, že v následujících desetiletích postupně zanikl. Panství bylo Ronovci přepuštěno jejich příbuznému Hynku Ptáčkovi z Pirkštejna z Polné, slavnému učiteli budoucího krále Jiřího z Poděbrad. Po smrti Hynka i jeho dcery spravoval panství syn Jiříka, Viktorín z Poděbrad. Ten však kvůli dluhům prodal město svému synovci Janu Bočkovi z Kunštátu a Bočkové panství spravovali až do roku 1515, kdy jej na čas převzal Mikuláš mladší Trčka z Lípy. Po bitvě u Moháče (1526) koupil polensko-přibyslavské panství Karel z Valdštejna, následně ho vyženil bohatý Zachariáš z Hradce. Ten si v Přibyslavi nechal postavit zámek. V roce 1597 získali město a jeho okolí Žejdlicové ze Šenfeldu.^[14]

Během války mezi císařem a českými stavy obsadila císařská armáda a v pobělohorském období byl před soud postaven i majitel přibyslavského panství, Rudolf Žejdlic ze Šenfeldu. Majetky mu byly zkonfiskovány ve prospěch královské koruny a zemřel ve vězení. Panství bylo pod cenou prodáno kardinálovi Františkovi z Ditrichštejna a docházelo k násilné rekatolizaci poddanstva. V roce 1643 zasáhla do života města třicetiletá válka – město napadli Švédové a vyžádali si výpalné. V roce 1645 přesto v podstatě celé město vyhořelo. Po válce bylo město z velké části zdevastované. Město vlastnil kníže Maxmilián, poté František Josef z Ditrichštejna. Knížata z Ditrichštejnu vládla během valné části 17., 18. a 19. století, poslední Ditrichštejn zemřel až v roce 1864 a rod vymřel po meči.^[14]

V průběhu druhé poloviny 18. století postihlo Přibyslav několik pohrom. V roce 1766 zmrzla úroda a obyvatelé si tak na příští rok museli půjčit osivo. Hned následujícího roku (1767) začala hořet střecha domu v Zámecké ulici a za 15 minut od vypuknutí požáru shořelo více než 100 domů. Ve věži nad kostelem se tehdy roztavily tři malé zvony a shořela také nemocnice spolu se školou. Jen kostel požár vyjma střechy přečkal. Většině obyvatel shořel při požáru veškerý majetek a obec si tak musela půjčovat. Majitel panství Karel z Ditrichštejna daroval postiženým stavební materiál na obnovu poničených staveb. Během 70. let 18. století navíc postihl zemi velký hladomor a v roce 1775 shořelo při požáru dalších 44 domů. O padesát let později, v roce 1821, prošla Přibyslaví epidemie cholery a rok 1836 byl ve znamení vážné nákazy chřipky. Roku 1842 panovalo sucho, které vedlo k dalšímu požáru, jenž město postihl. Po vymření Ditrichštejnů převzala panství jedna z dědiček Klotylda Clam-Gallasová, manželka generála Eduarda Clam-Gallase.^[14]

Novodobé dějiny

Dvacáté století se neslo nejprve ve znamení relativní prosperity a výstavby. Do města se dostaly první automobily, byla postavena pumpa, stavěly se podnikové budovy. Za první světové války zemřelo v bojích 39 mužů z Přibyslavi. Rok 1924 přinesl velké oslavy 500 let od smrti Jana Žižky, v roce 1927 byla otevřena mateřská škola.^[14] V roce 1938 byla ve městě založena kazatelská stanice sázavského sboru Českobratrské církve evangelické, v níž se věřící nyní jednou měsíčně scházejí ke svým bohoslužbám v budově městského úřadu.^[15][16] Téhož roku město na měsíc obsadilo 600 německých vojáků^[14] a město se následně stalo součástí tzv. protektorátu.^[17] Během 2. světové války bylo asi 10 přibyslavských Židů transportováno do koncentračního tábora.^[18] V roce 1944 byli 2. října v místní části Hřiště českými četníky zastřeleni divizní generál Vojtěch Boris Luža (čelný představitel Obrany národa) a poručík Josef Koreš. Smutnou událost připomíná pamětní deska. V následné krvavé odvetě vedené Lužovým synem Radomírem bylo 26. října 1944 na četnické stanici v Přibyslavi partyzány zastřeleno pět četníků. Odbojáři posléze hrozili smrtí všem, kdo by se chtěli zúčastnit jejich pohřbu. Ještě 5. května 1945 se na Přibyslavsku bojovalo a toho dne bylo na město svrženo několik sovětských bomb, jedna z nich zabila člověka.

V roce 1949 proběhlo znárodnění průmyslových podniků, v padesátých letech probíhala násilná kolektivizace. Rok 1968 přinesl další změnu, vojska Varšavské smlouvy se však při svém postupu městu vyhnula. 21. listopadu 1989 začali obyvatelé Přibyslavi projevovat podporu demonstrujícím studentům. V porevolučních letech (od prosince 1989) byli starosty města postupně pan Pavel Jajtner, Mojmír Novotný, sochař Roman Podrázský a po jeho předčasné smrti Jan Štefáček. Po komunálních volbách v r. 2014 zastává funkci starosty Martin Kamarád.^[14] Od 1. června 2010 využívá zdravotnická záchranná služba sídlo v Přibyslavi, které vzniklo přestavbou rodinného domu na Bechyňově náměstí.^[19]

Přírodní poměry

Geologická stavba, reliéf a půdy

Geologicky leží město Přibyslav převážně na pararulovém podkladu, které je součástí moldanubika. Datuje se do paleozoika až proterozoika. Na východní části města přechází hornina v migmatit či amfibolit stejného stáří. Celý podklad je tedy metamorfovaného původu.^[20] Skalnatý svah pod zámkem Přibyslav je názornou ukázkou horninového složení v pásmu tzv. přibyslavské střižné mylonitové zóny. Vidět jsou mylonity a ultramylonity včetně porfyroklastů živců.^[21]

Území města je součástí České vysočiny, její Česko-moravské subprovincie, resp. oblasti Českomoravská vrchovina. řadí se do jejího geomorfologického celku Hornosázavská pahorkatina, podcelku Havlíčkobrodská pahorkatina, okrsku Přibyslavská pahorkatina. Nejvyšším vrcholem na území města je Jarošův kopec (554 m n. m.) nacházející se ve východní části města. Dalším pojmenovaným vrcholem je Borovina (524 m n. m.) na jihu města.^[22] Naopak nejnižším místem je lokalita u Štukhejského Mlýna, kde řeka Sázava opouští město Přibyslav (445 m n. m.).

Převažujícím půdním typem je mezobazická kambizem, místy oglejená; kolem vodních toků fluvizemě a modální gleje.^[23]

Vodstvo a podnebí

Oblast města patří do úmoří Severního moře. Ve směru od východu k severozápadu protéká městem řeka Sázava. Do ní se zde vlévá několik vodních toků. Ve směru toku řeky se do ní na území Přibyslavi nejprve pravostranně vlévá Losenický potok, pak levostranně postupně Olešenský potok a Bystřice a nakonec opět z pravé strany Doberský potok a po něm i Borovský potok.^[24] Na řece Sázavě se často vyskytují povodně,^[25][26] proto byl v roce 2014 realizován projekt protipovodňové hráze.^[27]

Dle Quittovy stupnice patří Přibyslav do klimatické oblasti označované MT3, tedy mírně teplé.^[28] V ní se ve 120 až 140 dnech během roku vyšplhá teplota nad 10 °C. Během ledna se průměrná teplota pohybuje v rozmezí −3 až −4 °C a v dubnu mezi 6 a 7 °C. Naproti tomu průměrná červencová teplota dosahuje 16 či 17 °C. V říjnu se teplota pohybuje nejčastěji od 6 do 7 °C. Během 110 až 120 dnů v průběhu kalendářního roku spadnou v této oblasti dešťové srážky v úhrnu alespoň 1 milimetr na metr čtvereční a po dobu 60 až 100 dnů je země zakryta sněhovou pokrývkou.^[29]

Nejvyšší teplota vzduchu bylo naměřena 27. července 1983, kdy dosáhla 36 °C. Naopak nejníže se teplota dostala 10. února 1956, kdy dosahovala −32.2 °C.^[30]

Flóra a fauna

V okolí města se ve vyšších polohách nacházejí smrkové a borové lesy či bukové a jedlové lesy. Roste zde kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), svízel vonný (Galium odoratum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis) či violka lesní (Viola reichenbachiana). V nižších polohách se nacházejí doubravy a dubohabřiny tvořené duby letními (Quercus robur) i zimními (Quercus petraea) a také habrem obecným (Carpinus betulus). V jejich podrostu je možné najít lipnici hajní (Poa nemoralis), kostřavu ovčí (Festuca ovina), konvalinku vonnou (Convallaria majalis), jaterník podléšku (Hepatica nobilis), zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia) nebo černýš hajní (Melampyrum nemorosum). U vodních toků se rozkládají olšiny, v nichž vyrůstají bledule jarní (Leucojum vernum), ďáblík bahenní (Calla palustris), rozpuk jízlivý (Cicuta virosa), hladýš pruský (Laserpitium prutenicum), třtina nachová (Calamagrostis phragmitoides), violka bahenní (Viola palustris), bublinatka jižní (Utricularia australis), ale také tolije bahenní (Parnassia palustris) nebo úpolín nejvyšší (Trollius altissimus).^[31] Na sušších částech luk se vyskytuje hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), prha arnika (Arnica montana), všivec lesní (Pedicularis sylvatica) či prstnatec májový (Dactylorhiza majalis).^[32]

Ze zvířat se tu vyskytuje prase divoké (Sus scrofa), srnec obecný (Capreolus capreolus), jelen evropský (Cervus elaphus), ale také daněk evropský (Dama dama) či muflon (Ovis musimon). Ze šelem to jsou kuna lesní (Martes martes) či liška obecná (Vulpes vulpes). Nalézt tu je možné také myšici lesní (Apodemus flavicollis), norníka rudého (Clethrionomys glareolus), rejsky obecného (Sorex araneus) a malého (Sorex minutus) či plšíka lískového (Muscardinus avellanarius). Na vlhkých loukách našly svůj domov zmije obecná (Vipera berus), ještěrka živorodá (Zootoca vivipara), ropucha obecná (Bufo bufo) či kuňka obecná (Bombina bombina) a z ptáků bekasina otavní (Gallinago gallinago), linduška luční (Anthus pratensis), bramborníček hnědý (Saxicola rubetra) a ťuhýk šedý (Lanius excubitor). V jedlobukových lesích žijí datel černý (Dryocopus martius), žluna šedá (Picus canus) či holub doupňák (Columba oenas). Naopak v jehličnatých lesích je možné zahlédnout brhlíka lesního (Sitta europaea), červenku obecnou (Erithacus rubecula) nebo drozda zpěvného (Turdus philomelos). Ve vodách se rozmnožují skokan hnědý (Rana temporaria), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) a nad nimi poletují ledňáčci říční (Alcedo atthis), konipasové horští (Motacilla cinerea) a skorci vodní (Cinclus cinclus).^[32] U vody se výjimečně objeví i vydra říční (Lutra lutra).^[33]

Ochrana životního prostředí

Východně od města se rozkládá Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy. Ta vznikla na základě výnosu Ministerstva kultury České socialistické republiky číslo 8908/70-II/2 ze dne 25. května 1970.^[34] Jejím účelem je ochrana zdejší pestrosti a členitosti krajiny, do níž je umístěno venkovské osídlení s roubenými chalupami. Mezi nejcennější prvky patří rašeliniště a vlhké rašelinné louky, na nichž se vyskytují vzácné druhy rostlin a živočichů.^[35]

Na území města se nacházejí celkem tři lokality výskytu památných stromů. Na hřbitově je od 6. května 2003 chráněna dvojice vzrostlých stromů. Jedním z nich je jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a druhým lípa malolistá (Tilia cordata).^[36] Na bývalé školní zahradě přibyslavské školy, která nyní slouží jako odpočinková zóna místního koupaliště roste 20 metrů vysoký červený buk lesní (Fagus sylvatica). Strom je od roku 2023 pod památkovou ochranou.^[37] Poslední lokalitou je silnice II/351, která je v úseku mezi Dobrou a Žižkovým Polem lemována lipovou alejí. Tvoří ji 272 lip velkolistých (Tilia platyphyllos), dále jedna lípa malolistá (Tilia cordata) a jeden jedinec javoru mléč (Acer platanoides). Stromořadí je chráněno od počátku listopadu roku 2009.^[38]

V nedaleké obci Hřiště, která spadá pod město Přibyslav se nachází významná dvouřadá lipovo-jasanová alej, tato alej je pozůstatkem historické zástavby dnes už ojedinělé kruhové návsi.

V místní části Utín se nachází další památný strom Lípa u statku, která byla vyhlášena v roce 2024. Tentýž strom vyhrál cenu strom Přibyslavska v roce 2023.

Obyvatelstvo

Struktura

Ve městě k počátku roku 2013 žilo celkem 4 000 obyvatel. Z nich bylo 1 990 mužů a žen bylo přibližně stejně (2010). Průměrný věk obyvatel města činil 40 let.^[39] Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy ve městě žilo 3 864 lidí, bylo nejvíce obyvatel (16 %) ve věku od 30 do 39 let. Děti do 14 let věku tvořily 15 % obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 11 %. Z celkem 3 227 občanů města starších 15 let mělo 38 % nejvyšší ukončené vzdělání úplné střední bez maturity. Počet vysokoškoláků dosahoval téměř 10 % a bez vzdělání byla naopak 0,5 % obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 1 886 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 92 % z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 81 % patřilo mezi zaměstnance, 2 % k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 50 % občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl.^[40] Úhrnem 122 obyvatel města pracovalo v zemědělství, lesnictví či rybolovu, 944 obyvatel zaměstnával průmysl a stavebnictví a dalších 672 pracovalo ve službách.^[41]

Úhrnem 2 820 obyvatel města, tedy téměř tři čtvrtiny, se hlásilo k české národnosti. Devatenáct bylo Slováků, šestnáct Moravanů, devět Vietnamců, dva Němci, dva Ukrajinci a jeden Polák. Celých 966 obyvatel města však svou národnost neuvedlo.^[40]

Copyright.sk © 2024